Návraty z hranic

Seminář na Evangelické teologické fakultě s lidmi, kteří pomáhali uprchlíkům na balkánské trase

náhledSlovo dalo slovo. Dozvěděli jsme z více stran, že čeští občané vyjíždějí na vzdálené hranice balkánské trasy pomáhat lidem migrujícím do Evropy. Vracejí se pak do společnosti, která podobné počínání neoceňuje nebo je oceňuje s rozpaky, do státu, jehož představitelé se od migrace a pomoci halasně distancují.

Co můžeme udělat, čím prospět? ptali jsme se v Psychosociálním intervenčním týmu, který se mezilidsky i zájmově prolíná s oborem Diakonika na Evangelické  teologické fakultě.

Rozhodli jsme se udělat jednodenní seminář Návraty z hranic. Proběhl 11. dubna 2016 na ETF UK v Praze. Zabýval se zkušenostmi, jež při pomáhání získali pracovníci Charity ČR a Adry, dobrovolníci ze spolku Pomáháme lidem na útěku i lidé zcela mimo systém – kteří na situaci reagovali, protože nešlo nereagovat.

Chtěli jsme se z těchto zkušeností učit a společně promýšlet, jak podpořit mezilidskou vzájemnost.

Zkušenosti pomáhajících

DSC07623Nezávislí dobrovolníci jsou nebývale akční, schopní se přes chat rychle zkoordinovat a levně pomáhat. Než zareagují větší organizace, trvá to několik dní. Když dobrovolníci dali zprávu do Čech, že potřebují například potraviny, hned se přihlásilo několik dárců – včetně politiků, leč „mimo záznam“, na osobní bázi.

Nejdůležitější bylo vytvořit informační místa a zvládat dav s podporou samotných uprchlíků. A pak se starat o to, kdo co potřebuje, a co nejrychleji mu to doručit.

Zážitek smysluplnosti takového počínání ztěžoval návrat. Co si tam ti lidé beze mě počnou? ptají se ti, kteří se vracejí. Měsíc a půl trvá, než se rozkolísané emoce znovu vyladí na českou realitu, v níž se za důležité vyhlašují věci nedůležité, a naopak. Někdy pomáhá mít to komu sdělit, nejlépe někomu se stejnou zkušeností.

Téma rozděluje rodiny, organizace, svět: „Viděl jsem, že v rodině nás to rozděluje, přišlo mi bizarní, že v našem okolí nikdo konkrétně nechce lidem pomoct, motivoval mě ten rozpor,“ říká dobrovolník ze spolku PLNÚ. Lékaři bez hranic bojují s Evropskou unií o Ženevské konvence, jednu z bašt evropské humanity, která se v kontextu politické bezradnosti otřásá.

Otazníky

Zkušenost sama byla odměňující: „Každý konkrétní člověk byl zapotřebí a dalo se udělat strašně moc.“ Ne však vždy. Pokud pracovník jen rozdával (potraviny, pití, oblečení) tváří v tvář anonymnímu lidskému proudu, neměl „pocit, že bych zachraňoval lidský život. Připadal jsem si jako stroj.“

Migrující lidé někam jdou. Až dojdou, budou tady doma? Budeme je vnímat jako naše sousedy, nebo dál pomáhat „bližnímu v nouzi“? (Soused ale nechce být stálým „člověkem v nouzi“.) „Jsou to impozantní počty. Lavíroval jsem mezi strachem a pomocí. Že až dojdou na místo, začnou měnit prostředí, a už to nebude ten svět, na který jsem byl zvyklý.“

Strach máme, přemýšlíme-li, co bude. Reálné nebezpečí při pomáhání uprchlíkům působily okolnosti – první týdny nebyly záchody, přesto, že dané místo hostilo statisíce lidí. Další nebezpečí plyne ze samotného zabezpečování, z procesu sekuritizace, z ostnatého drátu a ozbrojenců: „Když jsou silové nástroje na stole, hrozí průšvih, a nikdo už pak nedohledá, kde začal.“

Říkáme, že Islám v ČR nechceme – a co tedy chceme?

Co můžeme dělat?

Lidé, kteří vyjeli na vzdálené hranice, pomáhají nám, kteří jsme zůstali, přesto, že bezradnost přetrvává. Ve spolupráci s nimi se lépe snáší i skutečnost, že si s migrací neumí globálně poradit nikdo.

Co můžeme dělat?  „Najednou mi připadalo, že stejně důležité jako vlastní pomoc je dát o ní vědět,“ řekl dobrovolník ze spolku PLNU: „Oslovujeme střední školy, chceme debatovat se studenty z pozice lidí, kteří tam byli, mohou tedy o tom veřejně mluvit.“

A co my, kteří jsme tam nebyli? Také asi něco můžeme: Například nenechat téma migraceDSC07618 zúžit na bezpečnostní hrozbu, a formulovat, o co a za čím stojíme. „Doufáme ve svět, kde si lidé pomáhají,“ zaznělo na semináři. Protože „Lidé jsou na světě doma.“ A také proto, že rozmanitost znamená zdroj. Život s lidmi odjinud může být zajímavější. „Jsme tak homogenní, až z toho blbneme.“

Bohumila Baštecká, obor Diakonika, ETF