Noví přátelé mi budou chybět. Rozhovor s Karen Rae Moritz

náhled KarenŠest let strávila farářka Presbyterian Church (USA) Karen Rae Moritz prací v ekumenickém oddělení Ústřední církevní kanceláře Českobratrské církve evangelické. Na konci dubna svoji židli opustila a vrátila se do Ameriky. „Nejvíc mi budou chybět noví přátelé, krásná Praha a výborně uspořádaná veřejná doprava,” říká.

Po šesti letech opouštíš Českou republiku. Dokázala by sis vzpomenout, co jsi o Česku věděla, než jsi sem poprvé přijela?

Bohužel jsem toho moc nevěděla. Slyšela jsem, že Praha je nádherné město, ale skoro nic víc. Myslela jsem, že by mohlo být velké dobrodružství žít v takovém záhadném městě a zemi. O Československu jsem si pamatovala něco z hodin dějepisu, ale musím přiznat, že jsem musela najít mapu, abych si vyhledala, kde přesně Česká republika leží. Našla jsem hodně dobrých materiálů online, na webových stránkách Presbyterian Church nebo Českobratrské církve evangelické. Uvědomila jsem si, že se toho budu muset hodně naučit. Opravdu jsem ocenila, že všichni měli celou dobu mého pobytu trpělivost mi pomáhat.

Co bylo hlavní náplní tvé práce v České republice? 

Pracovala jsem v ekumenickém oddělení. Hlavním úkolem byla práce s americkými a českými sbory, které mají mezi sebou partnerství. Navštěvovala jsem mnoho evangelických sborů v Česku a také jsem se věnovala práci s ekumenickými partnery z celého světa, kteří navštívili ČCE. Kromě toho jsem měla hodně práce přímo v kanceláři: překládala jsem krátké texty z češtiny do angličtiny, kontrolovala jsem anglické texty psané jinými lidmi, pomáhala jsem kolegům zlepšit jejich angličtinu, zejména každý týden na hodině anglické konverzace.

Lidem ve Spojených státech jsem při svých návštěvách přinášela informace o České republice a o ČCE. V roce 2014 jsem měla příležitost uspořádat seminář o české a německé reformaci. Letos, těsně před mým návratem do USA, jsem vedla konferenci pro partnerské sbory v Česku a Americe, které se zúčastnilo zhruba dvacet lidí z USA a dvacet z ČR. Společně jsme oslavili vzájemná přátelství se sbory, s evangelickou teologickou fakultou a s Diakonií. Moje práce byla neuvěřitelně různorodá a velmi zajímavá.

Co bylo na životě v Česku nejtěžší?

Učit se česky! Snažila jsem se naučit češtinu, ale moc mi to nešlo, je velmi složitá. Mluvit jsem trochu zvládla, ale dělalo mi problém rozumnět ostatním, zvlášť pokud mluvili rychle. Měla jsem několik skvělých učitelů a lidé se chovali moc mile, když jsem se snažila mluvit Česky. Obzvlášť vděčná jsem byla těm, kteří poslouchali má krátká kázání v češtině. Pobavilo mě, když mi někdo řekl, že mluvím česky s ruským přízvukem. Učit se nový jazyk pro mě byla rozhodně výzva a myslím, že to dokázalo udržet moji mysl hbitou a pomohlo mi bojovat proti demenci.

Co dalšího bylo náročné?

Také byla výzva zjistit, jak fungují některé běžné věci. Jít do banky nebo na poštu se můželuxmedia 18-Z36C zdát jako rutinní záležitost, ale třeba vzít si lísteček s číslem a čekat, než člověk přijde na řadu, to je jiné než v USA. Starosti související s vízy a pracovním povolením byly výzvou od začátku až do posledních dní před mým odjezdem. Vždy jsem byla velice vděčná za pomoc a podporu, kterou mi poskytlo mnoho lidí. Hodně mi tím pomohli, abych v Česku mohla žít a pracovat. Teď mám aspoň dobré historky, které můžu vykládat. Občas bylo náročné být tak daleko od mojí rodiny a přátel, postrádala jsem je. Zároveň jsem ale získala mnoho nových kamarádů a navázala přátelství, která budou doufám na celý život. Teď budu zase postrádat tyto nové přátele.

Co bylo v Česku lepší než ve Spojených státech?

Zamilovala jsem si život v tak krásném historickém městě a zemi. Získala jsem zcela nový náhled na historii. Jedna z nejlepších věcí bylo fungování veřejné dopravy. Jako člověk, který nemůže řídit, jsem byla vděčná za život v místě s tak skvělou dostupností. Pohybovat se po Praze, České republice i Evropě bylo velmi jednoduché. Také byla radost poznat veřící lidi v České republice. Uvědomila jsem si, že dědictví reformace je stále důležitou součástí dnešního církevního života. Toto svědectví církve přestálo všechny obtížné časy a je důležitou výpovědí pro celosvětovou církev.

Jak na tebe působili lidé v Česku?

Většina lidí se chovala velice laskavě. Myslím ale, že Češi jsou trochu víc uzavření a rezervovaní než Američané. Taková formálnost není v USA tolik patrná. To může být zřejmé už z tykání a vykání v českém jazyce. Oceňovala jsem trpělivost a vstřícnost lidí. Když jsem navštívila nějaký českobratrský sbor, vždy jsem byla mile uvítaná.

Co ti bude nejvíc chybět?

Budu postrádat mnoho věcí. Zejména moje kolegy, každý byl tak milý a laskavý. Také miOLYMPUS DIGITAL CAMERA bude chybět nádherná Praha, je to krásné místo, jaké není nikde jinde ve světě. Vzhledem k tomu, že špatně vidím a nemůžu řídit, se mi bude stýskat po skvěle fungující veřejné dopravě. Myslím, že se mi zasteskne i po dobrém jídle, pivu a vínu.

Díky práci v ekumenickém oddělení jsem získala nové vnímání samy sebe jako součásti celosvětového církevního společenství. Praha a ČCE jsou teď součástí mého života a navždy zůstanou v mém srdci. Jsem moc vděčná všem v ČCE i v Presbyterian Church USA, že mi umožnili strávit čas v ústřední církevní kanceláři. Děkuji vám všem.

Jana Vondrová