Výročí reformace a cesty k smíření po sametové revoluci

0iluJak se Českobratrská církev evangelická vyrovnávala se změnou svého postavení po listopadu 1989 z hlediska „smíření a odpuštění“, bereme-li v úvahu i širší rámec daný výročím vystoupení Martina Luthera před pěti sty roky?

Martin Luther byl bezpochyby vědomým členem církve katolické, tedy obecné. Také Jan Hus přijímal církev jako danost. Odpor církve byl veden proti Lutherově rozpoznání, že církev není ani majetníkem ani prostředníkem spasení. Nelze si koupit pokání ani odpuštění, natož plnost života. Můžeme s Lutherem opakovat, že se snad i my nadějeme být částkou církve neviditelné, kterou chová sám Hospodin ve svém úradku. Proč se tedy o tu svou církev českobratrskou tolik bojíme?Církev za totality

Zvažme, v čem u nás byla v letech 1948–1989 situace církví odlišná. Na rozdíl od středověku byly církve vymezeny a omezeny církevními zákony, vynucenými státem, s řadou předpisů a nařízení; nebyly ve svých vlastních záležitostech svéprávné. V tom vidím zásadní odlišnost od dob reformátorů.

Pro svoji mezinárodní potřebu pohodlného soužití s ostatními demokratickými státy vláda podepsala Všeobecnou deklaraci lidských práv. Právě na to kritici poukazovali s nabídkou pomoci v jejím naplňování, a mezi nimi byli právě také členové církví. Ukázalo se, že vládci jsou připraveni společenství národů cynicky představovat jinou tvář nežli tu, kterou s vyceněnými zuby nastavovali svým kritikům.

Církev se dostávala do dvojího tlaku. Rozpoznávala, že stanovené podmínky byly těžko respektovatelné, dokonce leckdy odporovaly zákonům. Druhý tlak vznikal tím, že v jejích řadách vystupovali kritici, překračující rámec církvi vymezený, kteří usilovali o širší, obecnou nápravu. Nebyli tím blízcí úsilí reformátorů, kteří pracovali na „nápravě věcí lidských“ (Jan Amos Komenský)?

Tlak na občana a člena církve

Zkusím popsat některé z poloh, vyvolané normalizačním tlakem, které si s odstupem vybavuji:

- Vnitřní emigrace, stažení do soukromí v rodině, v přátelském kruhu, spolku či také v církvi. To je možné zažívat dodnes.

- Pohled na církev jako na oddělenou od světa a vyhlížející příchod pravého království. „Nepřivolávat zbytečně pozornost státních orgánů“ – to byl všudypřítomný argument, proč nezastávat jasný postoj.

- Uhýbání a manévrování spojené s představou, že je možné zabránit nejhoršímu.

- Výslechy a vázání mlčenlivostí, nabídky „spolupráce“. Někdy se zdálo, že i blízký kolega zvažuje, jak vyjít na obě strany. Ptám se: Kde je míra lidských slabostí? Můžeme se odvážit soudit?

- Angažovaný postoj (odpor?). Někdy z nouze, někdy z rozvahy, někdy z principu. V každém případě mohu vypovědět, že takové rozhodnutí znamená konec iracionálních obav, konec strachu, jak obstojím, a také překvapivé nalezení obecenství na společné cestě.

Po převratu

Herlík_kostel2013Do léta trvající situace, v níž tolik z nás zápolilo se strachem, obavami, nejistotou, ztrátou tváře, přišla změna. Byla to zkouška vyznavačů Pána světa a Krista vládce? Dá se to tak říct? Obstáli jsme? Obstojíme dnes?

Vykročit k osvobození

Zdá se mi, že někteří si alespoň před sebou samými své slabosti a svá selhání přiznávají. Někteří i otevřeně. Jiní si ovšem jakékoliv vlastní selhání odmítají připustit.

Před několika lety na farářském kurzu vystoupil Jan Šimsa s výzvou umožnit v mysli zkroušeným se vyzpovídat; třeba při kurzu, třeba před předsednictvem farářského spolku či před jednotlivci, jakkoliv. Pro jistotu jsem se zeptal: „A myslíš, že někdo přijde?“ „No určitě, vím o řadě lidí.“ Nepřišel, pokud vím, ani jeden. Po několika letech se ukázalo, že bojovný a v otázkách pravdy a spravedlnosti zcela rezolutní Jan Šimsa se stával pastorem právě těch, které měl tehdy na mysli.

Závěrem opakuji troufalé tvrzení: Pokud jde o narušení jednoty církevního společenství, minulý režim uspěl. Privilegiem církve Kristovy je přece žít jednotou v rozmanitosti, a přitom svobodně argumentovat, nesouhlasit, či přitakat a zároveň svobodně dýchat: „Aby všichni jedno byli… “ (J 17,21)

Tomáš Bísek