Romové mezi námi. Příběh jedné středoškolačky

IMG_3891 - kopieOzve se nesmělé zaklepání. Pak se ale dveře prudce rozrazí a do místnosti vtrhnou dvě malé holčičky. Vrhnou se na Andreu a hned prosí: „Andy, budeme hrát cukr – káva?“ Andrea Bendíková je obejme a hbitě odpovídá: „Ale až po doučování, jo?“ Holčičky souhlasí.

Jsme v diakonickém nízkoprahovém klubu Kruháč v Jablonci nad Nisou. Osmnáctiletá Andrea tu pomáhá dětem se školní látkou už několikátý rok. Doučuje matematiku, češtinu, angličtinu i další předměty, když je zájem. Příští rok bude sama maturovat na střední ekonomické škole, kde dobře prospívá. Když jí ale bylo šest let, v pedagogicko-psychologické poradně jí narýsovali jinou budoucnost – podle odborníků prý neměla na víc než na zvláštní školu. Andrea Bendíková je Romka.

Hip-hop pomáhá

Těžko říct, co všechno tehdy pracovníky poradny k takovému rozhodnutí vedlo. Andrea měla jako malá nemocné ledviny a bojovala s meningokokem. Bývala ustrašená a nervózní, což k jejímu výkonu před pedagogy a psychology jistě moc nepřispělo. Zasáhla však její maminka.

Andrea má dva starší bratry. Oba normální základní školu vychodili. Maminka rezolutně prohlásila, že když její dva synové základku zvládli, nevidí důvod, proč by ji neměla zvládnout i nejmladší dcera. Neustoupila, dokud si neprosadila svou. Andrea vzpomíná, že ji rodiče přestali posílat do školky, kam chodily převážně romské děti. Snad proto, aby ji zbavili stigmatu, že patří mezi „nevzdělavatelné“.

Na prvním stupni byly pro Andreu začátky krušné. Učení zvládala dobře, ale pamatuje se na šikanu. Schytávala to od bílých i romských spolužáků – za to, že byla při těle, že se dobře učila, že dostávala od rodičů peníze a od učitelů pochvaly. Ani dnes na to nevzpomíná ráda. Únik nacházela v tanci. Už od šesti let začala navštěvovat kroužky, kde se trénoval moderní taneční styl hip-hop, který má blízko ke gymnastice a akrobacii. To jí pomáhalo nelehké období zvládat.

Gympl, nebo ekonomka?

Později pomohl právě i nízkoprahový klub. Diakonie jej v Jablonci nad Nisou otevřela u kruhového objezdu (proto název Kruháč). Andreina maminka si o něm přečetla v novinách a navrhla dceři, ať se tam zajde podívat. Andree se zprvu moc nechtělo. Zvědavost ale nakonec zvítězila, což bylo dobře. Vždycky si dobře rozuměla se staršími lidmi a ve vedoucích klubu našla takové, se kterými se mohla podělit o své starosti, ale třeba i s nimi jezdit na výlety. Tohle z domova neznala. Její rodiče totiž trávili většinu času v zaměstnání. Tatínek pracoval jako slévač, maminka sestavovala v jablonecké Preciose řetězy z křišťálu pro nákladné lustry.

foto Marcel Rozhoň (13)Prostředí nízkoprahového klubu a péče jeho vedoucích pomohly Andree najít si cestu k spolužákům a podpořily ji i v dalším studiu. Rodiče chtěli, aby alespoň jedno jejich dítě mělo maturitu. Jablonec nabízel dvě možnosti – gymnázium nebo střední ekonomickou školu. O všeobecné gymnaziální vzdělání Andrea nestála, chtěla něco konkrétnějšího, aby mohla po maturitě případně rovnou do práce, jenomže té ekonomické školy se bála. Představovala si, že tam nastoupí mezi samé děti z dobře zajištěných rodin a že ji jako Romku z dělnických poměrů nepřijmou. V nízkoprahovém klubu jí dodali odvahy a pomohli i s přípravou na přijímačky.

Lákavý bílý svět

Dodnes vzpomíná, jak ji to vykolejilo: v září, hned zkraje školního roku, šla s novou spolužačkou po ulici a v protisměru je míjela skupina romských dětí. „Já ty cikány nesnáším,“ pronesla spolužačka úplně samozřejmě. Andrea se na ní nevěřícně podívala. A pak pochopila – pro spolužačku Romka vlastně není. Má sice černé vlasy a tmavší pleť, ale to vlastně není určující. Určující spíš je, že chodí na střední ekonomickou, tam se přece Rom nedostane. Andrea zažila krušný měsíc. V říjnu její novou třídu čekal třídenní seznamovací kurz. Co tam má spolužákům říct? Nebylo by lepší nechat je v nevědomosti?

Modlila se k Bohu a radila s vedoucími klubu. Nakonec ale na seznamovacím kurzu, kdy měl každý student pronést o sobě pár slov, všem oznámila, že je Romka, že se za to nestydí a že se kvůli tomu nehodlá nechat urážet. Především je člověk, tak ať ji spolužáci tak berou. Dopadlo to dobře. Třídní učitelka Andreu jednoznačně podpořila a vyzdvihla její odvahu. Spolužáci se přizpůsobili.

Po čase se ale Andrea začala přizpůsobovat i jim a to nebylo úplně žádoucí. S obdivem i lehkou závistí začala sledovat, jak život v dobře zajištěných bílých rodinách vypadá. Třeba že rodiče a děti spolu jezdí na dovolenou nebo že rodiče své děti chválí za různé úspěchy. Mezi Romy tohle obvyklé není. Romské rodiny drží při sobě, i za cenu oběti si v nouzi pomáhají, umí se družit a společně slavit (jakkoliv už to prý není to, co bývalo). Když ale Andrea hrdě oznámí mamince, že se v hiphopovém tanci probojovala až na mistrovství světa, reakcí je nanejvýš chladná poznámka, že to pro rodinu znamená jenom další zbytečný výdaj. Rodinnou dovolenou Andrea nikdy nezažila, i když v tom teoreticky jejím rodičům nic nebránilo.

foto Marcel Rozhoň (15)Andrea se začala od světa Romů odtahovat. Když šla po ulici s bílými spolužáky a blížil se romský známý, raději se dívala jinam, aby ho nemusela zdravit. Nakonec zasáhl vedoucí nízkoprahového klubu, vedl s ní o tom několik rozhovorů a to pomohlo.

Vyprávění o životě Andrey by však nebylo úplné, kdyby se nezmínila víra v Boha. Ta hraje v jejím životě zásadní roli. Uvěřila společně s tetou a strýcem, kterým umírala malá dcerka. Tehdy se setkali s romským pastorem z Moravy a ten jim začal o Bohu vyprávět. Dítě zemřelo, víra však zůstala. Andrea trávila u tety a strýce víkendy, společně se modlili, četli Bibli a povídali si. „Od té doby jsem přesvědčena, že romská rodina Boha potřebuje. Bez Boha není nic,“ říká.

A jak vidí svou budoucnost? Jestli půjde po maturitě dál studovat, bude to pedagogika, nebo jazyky. „Možná skončím v Diakonii. To je takový můj osud,“ říká se smíchem.

Adam Šůra