Víra si nenárokuje definitivní odpovědi. Rozhovor s Jakubem S. Trojanem

4. Jakub TrojanJakub S. Trojan je teolog, farář ČCE, bývalý děkan ETF UK. 25. 1. 1969 pohřbil na Olšanských hřbitovech Jana Palacha, studenta Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, který se upálil na protest proti lhostejnosti, která se v české společnosti po okupaci sovětskou armádou v srpnu 1968 čím dál víc usazovala. Od této události letos v lednu uplynulo přesně 50 let.

 Pocházíte z nevěřící rodiny. Jaká byla vaše cesta k Bohu?

Rozhodující pro mě byla léta na gymnáziu. A později jsem dostal pozvání na konferenci křesťanské mládeže, kterou pořádala Akademická YMCA. S překvapením jsem tam zjistil, že křesťanští studenti jsou vzdělaní, diskutují o zajímavých věcech, sportují. Viděl jsem jejich postoje, víru, byli ke mně nesmírně slušní a milí a mě to přitahovalo. To byl počátek.

Na teologické fakultě mě pak uprostřed roku povolali na vojnu k pomocným technickým praporům. Mezi katolickou duchovní elitu – sto padesát čtyři řeholníků ze všech řádů. Nádherní lidé, vzdělaní, pracovití. A mezi nimi já, jediný evangelík. I to byl dar shůry. Tam jsem strávil tři roky života.

V období pražského jara jste byl farář Českobratrské církve evangelické a z pozice této služby jste v lednu 1969 pohřbíval Jana Palacha. Patřil do vaší farnosti. Znal jste ho osobně?

7. Jan_PalachNe příliš. Když jsem se v Libiši stal farářem, on už byl v Praze na studiích. Jeho maminka bydlela ve Všetatech, které patřily k rozsáhlému libišskému sboru, občas do Libiše na bohoslužby vlakem přijela. Ale v neděli před tím činem přišel do kostela i Jan. Zaujal mě, měl soustředěnou tvář a nádherný pohled. A když vycházel z kostela, mluvili jsme spolu. Bylo vidět, že to je oduševnělá bytost.

O čem jste tehdy mluvili?

Velmi ho mrzelo, že se lidé přizpůsobují a rezignují, že by bylo třeba je vyburcovat. Řekl, že by byl rád, kdyby se církve toho zápasu uprostřed okupačního systému víc účastnily. Zdálo se mu, že církve dost nereagují na to, jak se lidé přizpůsobují a ztrácejí naději na změnu k lepšímu. Dal jsem mu v tom za pravdu.

Šlo z vaší strany v této věci něco dělat – z pozice řadového kazatele, který měl problémy se systémem?

Komunisté vycházeli z toho, že se církve a náboženství brzy přežijí a vymřou. Odmítali, aby církev na dění ve společnosti reagovala. Nesouhlasil jsem s tím – byl jsem přesvědčen, že evangelium je zvěst, která se týká nejen jednotlivce a jeho životního zaměření, ale celé společnosti. Ohledně Jana Palacha – on svůj čin udělal krátce po našem rozhovoru, na nějakou širší odezvu nebyl čas. Už jsem se s ním pak nesetkal.

V roce 1977 jste mezi prvními podepsal Chartu 77. Mělo to nějakou návaznost na smrt Jana Palacha?

Asi také, ale já jsem podepsal víc podobných textů, když se mi jejich obsah zdál podnětný. Byly jich desítky. Ze začátku vlastně nikdo netušil, že zrovna Charta 77 způsobí takový poprask.

Palachova maminka přišla po jeho smrti za vámi, abyste ho pohřbil. Čekal jste, že vás osloví?

Potom co se to stalo, jsem měl s Janovou maminkou intenzivní rozhovory. Zpočátku jsem nevěděl, že se jedná o člena mého sboru, protože v novinách bylo napsáno jen J. P.. To, že jde o Jana Palacha, jsme se dozvěděli od dcery, která chodila do školy s jeho bratrancem. To s námi hodně zatřáslo. Ale v té chvíli jsem ještě nevěděl, že ho budu pohřbívat.

V církevních obřadech je rozdíl, pohřbívá-li se někdo, kdo si smrt nepřivodil, a sebevrah. Otázku, jestli je Palach sebevrah, jste si musel zodpovědět ještě před pohřbem. Bylo hledání odpovědi těžké?

4. Trojan Jakub (foto Ben Skála)

Ano, to byl problém, který jsem musel nejdřív teologicky zvládnout. Většina sebevražd je akt zoufalství a beznaděje. Byla tohle sebevražda, nebo oběť? A řekl jsem si: Tohle přece nebyl akt zoufalství. On tím činem chtěl oslovit celou společnost. Chtěl mobilizovat lidi, aby se zamýšleli nad tím, jaký je jejich vztah k současné situaci. Nemyslel na sebe, ale na druhé. A použil způsob, který je nepředstavitelně účinný.

Říkáte „účinný“. Co Palachova smrt s lidmi udělala?

Bylo neuvěřitelné, jak hluboký dopad to mělo nejen v Praze, ale v celé zemi. Dokonce i představitelé režimu byli vyvedeni z míry, režim byl na několik týdnů otřesen. Protože se jednalo o akt nikoli nepřátelský; bylo to zmaření sebe sama, které mělo své poselství. Palach si myslím představoval, že si lidé řeknou: „Když tak mladý člověk jde až k sebeoběti, co mám dělat já?“ Ne napodobovat, ale podstupovat malé oběti; pokoušet se situaci ve společnosti změnit, po malých dávkách. Při pohřbu šlo pražskými ulicemi nepředstavitelné množství lidí. Bylo ticho, lidé plakali. Byli zasaženi, a bylo to přitom důstojné.

Jak se projevovalo to, že představitelé režimu byli „vyvedeni z míry“?

Několik dní byli úplně bezradní. „Normalizace“ teprve začínala, hodně politiků bylo nejistých. Důstojný pohřeb s průvodem Prahou ještě povolili. Když se pak vláda vzpamatovala a celá událost trochu odezněla, vláda začala hledat řešení, jak tomu celému ubrat na významu. Začali říkat, že Palacha někdo zneužil.

 Vilém Nový přišel tehdy s vysvětlením, že smrt Palacha byla nepovedený pokus s takzvaným „studeným plamenem“. Že se nechtěl upálit, ale že se jim nepodařila namíchat směs. Věřil tomu tehdy někdo?

Nikdo.

Jakou odezvu Palachova smrt způsobila v církvi?

V církvi se diskuse ustálila na tom, že to byla oběť. I katolíci s tím souzněli. Rodině se dokonce nabízel katolický biskup, že by pohřeb vedl. Jenže Palachovi řekli, že jsou evangelíci.

Jan Palach umíral tři dny. V rozhovoru, který s ním před smrtí vedla jeho ošetřující lékařka na příkaz „nějakých dvou pánů“, kteří chtěli o skupině „živých pochodní“ vyzvědět co nejvíc, se ho ptá: „Když vidíš, jak strašně to bolí, nemyslíš si, že by toho ti ostatní měli nechat?“ A Palach odpovídá: „Ono to sice bolí, ale Hus taky umřel na hranici.“ Vidíte i vy spojitost Palachovy smrti s Husovou?

Palach měl českou historii rád. Rozdíl byl v tom, že Husa upálili, jednalo se o trest. Kdežto Palach si musel položit otázku – a já doufám, že si ji položil – jestli takový zmar má smysl.

Hus nemusel umřít, byla to jeho oběť pro pravdu Boží. U Palacha se zdá, že z toho Boha vynechal. Že to byla oběť odvahy pro společnost. Jak si myslíte, že na jeho čin hledí Bůh?

O Palachových motivech už tu byla řeč, ale nikdo z nás je nezná s jistotou. Nemám odvahu dát nějakou definitivní odpověď. Patří k víře, že si nenárokuje být definitivní v odpovědích. A Palach to celé posunul až do míst, kde teologickou nebo biblickou odpověď nenajdeme. Ale to je dobře. Protože celé bytí nás znovu a znovu staví před otázky, na něž odpovědi nemáme. Přesto jsme voláni k tomu, abychom si tyto otázky pokládali, abychom tváří v tvář problémům šli kupředu.

To nás vrací k Palachově mamince. Ona se musela vyrovnat nejen s tím, že přišla o syna, ale i s tím, že potom spousta dalších matek přišla o své děti. Ve vlně upalování, kterou Palachova smrt spustila, zahynulo od ledna do dubna 1969 dalších sedm lidí a 19 bylo těžce popáleno. Jak to nesla?

O dalších obětech už se pak nepsalo a spousta lidí o tom vůbec nevěděla. Jen o Janu Zajíci. Ze smrti syna byla paní Palachová velmi zoufalá. Ale každým dnem dostávala spousty dopisů solidarity a díků, a tak začala chápat, že Janova smrt rodinu přesahuje. Bylo to pro ni jak zjevení – že se celá společnost probudila k takové účasti. Podporu měla i ze strany dívky, se kterou její syn chodil.

Na paní Palachovou pak tlačila StB. Měl jste i vy sám po pohřbu problémy tohoto druhu?

Ne hned. Ale v září, devět měsíců po pohřbu, přišli s tím, že Palach to udělal tak důstojným způsobem, že k tomu musel být připraven. Že ho nejspíš připravil farář a že mají svědky na to, že jsem to byl já. Nejspíš to chtěli využít k tomu, aby mohli říct: „Vidíte, jak špatný vliv má církev na mládež.“ Požádal jsem je, ať ty svědky přivedou. A oni řekli, že nemůžou. Chtěli vidět můj kalendář, jestli tam o setkání s Palachem nemám nějaký záznam. Neměl jsem, protože jsem se kromě toho rozhovoru na zápraží kostela s Palachem opravdu nesetkal. Chtěli si můj diář vzít, ale já jsem jim to nedal. Pak jsem šel rovnou na synodní radu a celou cestu jsem si držel tašku s tím diářem pod paží, měl jsem strach, že mi ji někdo vytrhne. Za tři roky, na výročí Palachova úmrtí, mi pak vzali státní souhlas k výkonu farářské služby.

Jana Palacha ale vytáhli z hrobu na Olšanském hřbitově už krátce po pohřbu.

Ano, to se tenkrát přišla rodina poradit, co mají dělat. Řekli jim, že si buď Jana vyzvednou a převezou do Všetat, nebo že ho pohřbí ve společném hrobě a rodině neřeknou kde. Takže až do revoluce byl ve Všetatech.

 To asi komunisti moc nevyhráli, protože lidé pak chodili na dva hroby…

Na Olšanech na Palachův hrob dali jméno nějaké cizí paní. Ale lidé tam stejně dávali svíčky. Ve Všetatech to měla státní bezpečnost snazší; když tam na výročí přijela skupinka mladých, pochytali je už na nádraží.

I když Palachova oběť otřásla národem, se systémem to nehnulo. To, čeho chtěl Palach docílit, se povedlo až po 20 letech – sametová revoluce začala v lednu Palachovým týdnem. Vzpomínal jste přitom na Jana? Co jste si myslel?

Že zemřel a ještě mluví, i to je v Bibli. Ta vazba na jeho čin byla patrna. V lidech to zůstalo, celou dobu to nosili v srdci. Pro mě z toho vyplynulo, že bychom měli svůj život naplnit každodenní odpovědností. I takové úsilí něco stojí. A zároveň tím člověk roste. Zušlechťuje ho to, činí ho to citlivějším k problémům druhých i společnosti. Odpovědnost je pro mě základním prvkem víry. Ve slově „odpovědnost“ je slyšet „odpovídání“ – na to, co k nám přichází jako výzva: „Ty máš tak či onak jednat.“ Tak nás oslovuje Bůh prostřednictvím Ducha svatého.

Lze v Bibli najít příklad lidské oběti podobné té Palachově?

Když jsem si připravoval kázání na pohřeb, našel jsem to u Samsona. To také nebyla sebevražda – sám zahynul, aby pomohl svým bratřím. Sebevražda je akt beznaděje, Palach však měl naději, že jeho čin lidé pochopí jako výzvu. Jana Palacha jsem nechápal jako někoho, kdo si zmařil život, ale jako svědka.

Rozhovor byl převzat z časopisu Brána1/19, který vydává Církev bratrská. Redakčně kráceno.