Vyznáváme a jsme vděčni. Prohlášení synodní rady k 100 letům od vzniku Českobratrské církve evangelické

ZDSC_0189Českobratrská církev evangelická (ČCE) si letos připomíná 100 let od svého vzniku sloučením českých sborů reformované a luterské církve v českých zemích v jedno společenství. Církev převzala učení obou tradic a navíc se vědomě a s radostí přihlásila k české reformaci 15. století a ke „staré Jednotě bratrské“. Jsme vděčni, že jsme mohli v naší církvi pravidelně slýchat biblickou zprávu o království Božím, jež je určeno tomuto světu a dává naději, náš život přesahující. Jsme vděčni za to, že se evangelíci mohli významně podílet na srozumitelném šíření evangelia, mimo jiné při práci na novém českém ekumenickém překladu Bible.

Dnešní podobu ČCE ovšem během uplynulých 100 let ovlivnila řada společenských proměn i politických zvratů. Nadšení z nového, samostatného československého státu přineslo národní vzepětí, které, jakkoliv s evangeliem nemělo mnoho společného, silně pronikalo i do sebevědomí nového církevního společenství. Očekávání, že „národ český stane se národem Husovým“ a všichni spočinou pod křídly evangelické církve, se záhy ukázalo jako mylné a naivní. A zklamání, které následovalo, přispělo k postupnému poznávání, že církev neroste a nežije ani z tradice, byť významné, ani z nadšenectví ani z nacionalismu ani z negace minulého, ale z poslušnosti slova Božího a z důvěry v Boží zaslíbení.

Po prvních dvaceti letech svobodného rozvoje následovalo padesát let nesvobody. Nacistický režim zasáhl krutě především naše židovské spoluobčany. V tísnivé atmosféře hrozby krutých trestů a všudypřítomného strachu žily i církve. Vzpomínáme s úctou na ty členy církve, kteří za svobodu a důstojnost dali svůj život, jakož i na ty, kteří jim a jejich rodinám byli oporou. Vyznáváme, že po porážce nacismu naše církev nedokázala odmítnout obecně sdílenou touhu po odplatě, jež vyústila ve vyhnání Němců.

Na tuto atmosféru ve společnosti navázala komunistická „diktatura dělnické třídy“ třídní nenávistí a perzekucí „nevědeckých názorů“, bojem s náboženským „tmářstvím“. Lidé opouštěli církev ze strachu o zaměstnání, o přístup dětí ke studiu, mnozí tak ale činili velmi lehce. Jsme vděčni za ty, kteří navzdory ponižování, šikaně či zesměšňování ve sborech i se svými dětmi setrvali. S úctou vzpomínáme na všechny oběti „třídní nenávisti“ a násilné kolektivizace, na ty, kdo byli vězněni, zbaveni všeho majetku, vyhnáni ze svých hospodářství, zvláště pak na ty, kteří vše snášeli pro svoji víru; ve svých sborech vždycky nenacházeli oporu a solidaritu. V roce 1968 synod ČCE vyznal dosavadní nestatečnost církve, ale na nový nápor „normalizace“ síly opět nestačily.

Vyhlídky na zvrat režimu nebyly reálné. Vážíme se těch, kdo se dožadovali svobody a dodržování stávajících zákonů a mezinárodních závazků. Pro vedení církve představovali komplikaci a nedostalo se jim často porozumění ani ve sborovém společenství. Jejich chápání křesťanské angažovanosti později plně souznělo s prohlášením a působením Charty 77.

Připomínáme-li si sté výročí založení Českobratrské církve evangelické, nečiníme to proto, abychom ji oslavovali. Není co oslavovat kromě Pána Boha. Jsme vděčni za to, že již téměř 30 let žijeme ve svobodě, jsme vděčni za možnosti, které svobodné poměry přinesly evangelickým školám, naší Diakonii. Sbory jsou menší, mnoho kdysi živých sborů živoří, některé už zanikly. Výhled do budoucnosti zakrývají starosti. Prosme o dar porozumět tomu, co od nás Pán chce v dnešním měnícím se světě. Jak máme rozumět národům v pohybu, změti náboženství, věr a pověr, přívalu informací o událostech v zemích, které pro nás byly ještě nedávno daleko a dnes jako by byly za našimi dveřmi? Nejde tolik o to, jaká byla naše minulost, více jde o to, jaké je naše poslání dnes. Jde o svět, který Bůh miluje a nás do něj postavil, abychom v něm žili jako Kristova církev a přinášeli porozumění i otevřenost druhým, soucit a solidaritu, pravdu a lásku, radost a naději.