Jsme na jedné vlně. S Janem Kalošem o tom, co může v Diakonii člověku přinášet dobrovolnictví

IMG_8853Celý život působil v ekonomických oborech a před odchodem do důchodu si položil otázku, jak smysluplně trávit nastávající volný čas. Rozhodl se pro pomoc druhým lidem, a tak v rámci jednoho z dobrovolnických programů Diakonie už šestý rok pomáhá v rodinách – dětem s přípravou do školy. A dobře se v tom doplňuje se svými výrazně mladšími kolegy.

Jakým způsobem jste si jako dobrovolník našel k Diakonii cestu?

To vzniklo zcela náhodně. Chtěl jsem dobrovolně pomáhat a někde jsem četl, že pro dobrovolníky se bude konat školení. Bylo tam vyjmenováno několik činností – mezi jinými i doučování, což mě lákalo. Na školení jsem se přihlásil, ale kvůli problémům se zády jsem nemohl nastoupit. Byli na mě hodní, přesunuli mě do dalšího kurzu. Ten jsem absolvoval, a tak jsem se ocitl v Diakonii.

Čím pro vás bylo lákavé zrovna doučování?

Pomáhal jsem s učením svým dětem i dětem svých známých. Bavilo mě pozorovat dítě, které má nějaké schopnosti, a hledat způsoby, jak mu podat látku tak, aby ji pochopilo.

Baví vás doučování i po šesti letech? Pracujete přece jen s dětmi, kterým učení nejde snadno. Nedostavila se třeba nějaká krize?

Nedostavila. Asi už mám jistý životní nadhled. Ale mladší kolegové z dobrovolnického týmu si občas nějakou svou frustraci zpracovat musí. Bývají to studenti, mladí lidé, jdou pomáhat s obrovským elánem a pak na nich někdy bývá vidět jisté zklamání. Chtějí vidět rychlý výsledek, který se nedostaví. Já vím, jak je to v rodinách mých známých, jejichž děti výborně prospívají. Rodiče se jim věnují skoro každý den. Kontrolují úkoly, opakují si s nimi. Zatímco my pracujeme s dětmi, kterým rodina z různých důvodů pomoci nemůže. Člověk velmi rychle zjistí, že hodina a půl týdně, kterou na doučování máme vyhrazenu, nestačí. Ale nejde přece jenom o vysvědčení se samými jedničkami. Já si myslím, že pro dítě je přínosné – a učím už čtvrté – když se mu někdo pravidelně věnuje. Děti se zpravidla těší. Takže to mé dobrovolnictví upokojení přináší.

Co dalšího si člověk z dobrovolnické práce může odnést?

IMG_8862Vnímám pro sebe další dva bonusy. Seznámil jsem se s dalšími dobrovolníky, prima lidé, kteří chtějí pomáhat. Druhý bonus je práce se školní látkou. Jsem ekonom, léta jsem se do hloubky zabýval účetnictvím, ledasco umím, ale mnoho ze školní látky si člověk musí oživit, znovu promyslet – vzorečky, rozklad geometrických těles, fyzika, jazyky… Považuji to pro sebe za přínosné, mysl se udržuje v kondici.

Povězte nám něco o dětech, které jste doučoval.

Byly čtyři a každé bylo jiné. Ládík byl znalostmi tak někde mezi první, druhou a třetí třídou. Doučování nemohlo probíhat u něj doma, na to tam bylo moc rušno. Scházeli jsme se na úřadě blízko jeho bydliště, kde sídlily orgány sociálně-právní ochrany dětí, takzvaný OSPOD. Nejdřív jsme tam měli volnou místnost, pak už jenom volné místo u stolu, pak už ani to ne. Tak jsme se učili přímo v Diakonii, v centru Prahy, což bylo ale pro Láďu náročné, dojíždění ho dost unavovalo. Byli jsme spolu i dvakrát na výletě a měli jsme se myslím dost rádi. Dodnes si na něj občas vzpomenu. Další můj žák byl Ibrahim, čtvrťák, úplně jiný případ. Rodinné kořeny měl v jedné z postsovětských republik, v muslimské rodině. Tatínek byl někde v Rusku, Ibrahim u nás žil s maminkou a dvěma mladšími sestrami. Rodina fungovala zdravě, Ibrahim byl chytrý – ovšem lajdák a ani obětavá maminka s tím nic nezmohla. Scházeli jsme se u něj ve škole, což je pro doučování asi nejlepší prostředí. Hodně jsme se zabývali češtinou. Mluvil krásně plynně, ale v některých jazykových nuancích se nevyznal, bylo zajímavé je s ním probírat. Také jsme spolu hráli šachy, ty zvládal velice dobře, a doučovali se fyziku. Ibrahimovo lajdáctví se mi zlomit asi nepodařilo, ale strach o něj nemám, ve světě se rozhodně neztratí. A nyní se věnuji jedné dívce, teď opakuje osmou třídu, hlavně proto, že byla hodně nemocná. Je velmi motivována postoupit do devítky. Když nám nějaké setkání odpadne, chce si je nahradit, takže někdy se vidíme i dvakrát týdně. Děláme spolu úkoly, zejména z matematiky a angličtiny. Není to vůbec jednoduché, zvlášť matematika v osmé třídě je dost náročná. Dívce bohužel chybí základy – pochopí zadání matematické úlohy, potom ale nespočítá, kolik je osmkrát devět. V angličtině je to podobné – výslovnost má lepší než já, ale základní slovíčka nezná. Ale nejde nám o jedničky a myslím, že tento rok postoupí.

Mluvil jste o čtyřech dětech, o jednom jste se zatím nezmínil.

Šlo totiž spíš o mladého muže. Byl z Afriky a po střední škole chtěl u nás studovat nějakou školu uměleckého typu a potřeboval si doplnit kulturní znalosti. Zase šlo o úplně jiný typ setkávání. Vídali jsme se v kavárně a povídali si třeba o impresionismu. Po čase mi od něj přišla esemeska, že přijímačky udělal úspěšně.

Kolik času vám dobrovolnická práce pro Diakonii zabírá?

Standardně jednou týdně 90 minut samotného doučování a 90 minut dojíždění. Takže čistého času tři hodiny týdně. Jednou za rok máme takovou hodnoticí schůzku, je to setkání s dítětem, jeho rodičem a se zástupcem Diakonie.

 S dalšími dobrovolníky se ovšem setkáváte ještě na takzvaných supervizích. Jak to probíhá?

Supervize se konají jednou za dva měsíce. Sejde se dobrovolnický tým a za účasti psychologa sdílíme zkušenosti. Při práci v rodinách si totiž musíme dávat pozor, abychom nepřekračovali své poslání. Jsme tam kvůli doučování konkrétního dítěte, ne abychom za rodinu řešili její problémy. Psycholog nám doporučuje, jak na to. Dobrovolníkům-nováčkům přinášejí supervize jisté uklidnění. Zjistí, že při práci s dětmi řeší stejné otázky a problémy jako ti zkušenější. Tahle setkání se dějí v přátelské atmosféře a se sympatickými lidmi. Většinou jsou výrazně mladší než já, ale cítím, že jsme na stejné vlně. Jsem s tím vším dohromady velmi spokojen.

Adam Šůra