Pomáháme i za hranicemi

11. IMG_5387K rozhovoru jsme se sešli v době, kdy média popisovala bouřlivé dění na turecko-řecké hranici, kterou se snažily překročit davy migrantů. Turecko je prý dokonce k odchodu ze své země nutilo násilím. Pro Erika Siegla a Kristinu Ambrožovou jde o žhavé téma. Kristina totiž stojí v čele diakonického Střediska humanitární a rozvojové spolupráce, Erik vede zahraniční sekci tohoto střediska.

Kristina Ambrožová

Ředitelka Střediska humanitární a rozvojové spolupráce Diakonie ČCE. Pracovala v nevládní organizaci YMCA na pozici zahraničního sekretáře.

Erik Siegl

Jako diplomat působil v Německu a Turecku. Je autor knihy „Vzdorující demokracie“ o současném Turecku. Ve středisku vede zahraniční sekci.

Středisko humanitární a rozvojové spolupráce vzniklo v roce 2011 a jako jediné diakonické středisko se věnuje humanitární a rozvojové práci v zahraničí. Uprchlíkům ze Sýrie pomáhá od roku 2012 takto:

- V Jordánsku v uprchlickém táboře v Zátarí pomohla vybudovat mateřskou školku a komunitní centrum Peace Oasis pro mládež i dospělé (sportovní, hudební kroužky; pracovní kurzy). Součástí je i stíněné sportoviště a dětské hřiště.

- Podobným způsobem funguje i komunitní centrum ve městě Zarqá, které zahájilo činnost loni.

- V Libanonu Diakonie pomáhá nejchudším rodinám, žijícím ve slumu na okraji Bejrútu a během zimy i v údolí Biká. Pomoc je hlavně materiální: potravinové poukázky, mléko pro děti, dětské pleny. Pro nově příchozí je k dispozici sociální fond, ze kterého mohou čerpat prostředky na základní vybavení, jako jsou matrace, deky či kamna.

Co se to na turecko-řecké hranici vlastně děje?

11. SieglErik Siegl (ES): V Turecku žijí asi 4 miliony uprchlíků a migrantů. Z toho je většina Syřanů, kteří utekli před krvavým konfliktem ve své vlasti a Turecko jim poskytlo dočasný azyl. To například znamená, že mají bezplatný přístup k službám, jako je školství nebo zdravotnictví. Ostatním migrantům ze zemí jako je Irák, Afganistán či Pákistán ale Turecko takové zabezpečení neposkytuje a ani se k tomu nechystá. Oni se tedy logicky snaží dostat dál do Evropy, kde naději na získání azylu mají.

Ze zpráv z médií to ale působí, že turecké bezpečnostní složky ty lidi ze své země přímo vyhání.

ES: Turecko je dle všeho nyní používá jako určitou formu nátlaku. S Evropskou unií má dohodu, že zamezí nelegálním přechodům ze svého území a Evropa se bude podílet finančně na podpoře syrských uprchlíků, a dokonce je i v menším počtu přesidlovat. Turci ale tvrdí, že Evropané svou část dohody neplní. Turecko je země velmi pohostinná a přátelská, nicméně ekonomická situace se tam v posledních dvou letech zhoršuje a tím se vyostřily i postoje vůči migrantům a syrským uprchlíkům. Turecká vláda má teď asi potřebu svým občanům předvést, že umí věci rázně řešit a že dovede přitlačit Evropu ke zdi.

Diakonie se snaží uprchlíkům pomáhat v zemích dále na východ – v Libanonu a Jordánsku. Jak se to daří?

11. AmbrožováKristina Ambrožová (KA): Díky podpoře české vlády pomáháme lidem, kteří se v těch zemích ocitli v průběhu syrské války a žijí tam dlouhodobě, třeba už osm, devět let. Konkrétně je to v Jordánsku v uprchlickém táboře Zátarí a nově také ve městě Zarká, kde jsme loňským rokem zřídili komunitní centrum. Dále pracujeme v Libanonu v chudinské čtvrti Bejrútu, kde spolu žijí chudí Libanonci a syrští uprchlíci. Působíme též v údolí Biká, což je hned za syrskými hranicemi.

Vy přímo v místě nepomáháte, pomoc spíše organizujete. Co konkrétně vaše práce obnáší?

ES: V místech máme své partnerské organizace, což mohou být třeba nevládní organizace, komunitní centra či farnosti. Dalším naším partnerem je Světový luterský svaz. Týmy, působící přímo na místě, jsou z velké části tvořeny domácími lidmi nebo i uprchlíky. Takže mají o situaci a potřebách nejlepší přehled. My v Praze pak napíšeme grantovou žádost, která většinou směřuje na české ministerstvo zahraničí, a staráme se o veškerou administrativu a kontrolu s tím spojenou. Do zemí, kam česká vládní pomoc naším prostřednictvím míří, minimálně dvakrát ročně jezdíme na takzvané monitorovací návštěvy, což nám postupem doby dává větší kompetenci a porozumění. A samozřejmě se snažíme i vysvětlovat smysl zahraniční pomoci u nás v Česku.

Jak to vysvětlujete? Obvyklá námitka zní: Proč pomáhat v zahraničí, když doma máme dost svých nevyřešených problémů?

KA: Diakonie se tak rozhodla už před lety. Naše středisko vznikalo s tou myšlenkou, že nastal čas podívat se za hranice. Když absolvujete cestu třeba do Libanonu, zjistíte, že i ti nejchudší lidé u nás si žijí mnohonásobně lépe než naprostá většina syrských uprchlíků tam. Proto má smysl v zahraničí pomáhat.

Proč jste se vy rozhodli pro práci v Diakonii? Co vás k tomu motivovalo?

ES: Já jsem Diakonii dříve moc neznal, ale zaujala mě pracovní náplň vedoucího zahraniční sekce. A líbila se mi také věcnost, s jakou Diakonie svou zahraniční pomoc prezentuje. Po roce se mi tento první dojem potvrdil: panuje tu střízlivý a pravdivý přístup k práci. To mi velmi vyhovuje.

KA: Já stála před těžkým rozhodováním, jestli odejít do soukromého sektoru, nebo jestli se mám v neziskové sféře pokusit o vyšší pozici. Diakonie nabízela místo ředitelky střediska. Rozhodla jsem se pro něj i proto, že jsem vyrostla v Českobratrské církvi evangelické a mám k ní osobní vztah. S ročním odstupem můžu říct, že jsem se rozhodla dobře. Ta práce má smysl.

Co vás při práci v Diakonii povzbuzuje? Kde berete energii?

ES: Díky malým úspěchům. To je třeba školka v uprchlickém táboře Zátarí, kterou jsme společně se světovým Luterským svazem založili a provozujeme díky postní sbírce farních sborů Českobratrské církve evangelické. V letošním roce usilujeme o podobnou školku v Libanonu, v chudinské čtvrti města Bejrút. A také potkávám mnoho zajímavých osobností, například faráře v Libanonu, který vedle toho, že vede svoji farnost, je také krizový manažer a dokáže věci velmi dobře organizovat. Takoví lidé jsou inspirující. A obecně člověku pomáhá vidět lidi, kteří v těch velmi těžkých podmínkách dokážou žít a stále mít k životu pozitivní přístup.

KA: Já bych určitě zmínila kolegy v našem středisku. Podporujeme se navzájem. A cítím silnou podporu z celé Diakonie.

Co se vám z vaší praxe vrylo do paměti? Jaký zážitek patří k těm nezapomenutelným?

KA: Neměla jsem žádné zkušenosti se zeměmi, kam naše pomoc míří. Ale hned na začátku své práce v Diakonii jsem absolvovala dvě zahraniční cesty, do Etiopie a do Libanonu. Hlavně cesta do Etiopie byla zážitek na celý život: žádná veřejná doprava, žádné internetové připojení, osobní doprava plná aut, motorek a kol často kolabuje. I v hotelu v hlavním městě, který působí velmi honosně, vypínají během dne proud. A to nemluvím o podmínkách mimo hlavní město. Vyškolilo mě to.

Adam Šůra