Středověký vojenský střet v roce 1620 v Praze na Bílé hoře rozdělil český národ a na příštích sto padesát let jej uvrhl do temnoty. Výročí bitvy nyní nabízí příležitost ke společnému symbolickému aktu smíření. A tak zatímco církve jdou po společné cestě ekumenické spolupráce už dlouho, v listopadu roku 2020 byl na Bílé hoře vztyčen smírčí kříž jako trvalé znamení odpuštění a vzájemného porozumění.

Bitva na Bílé hoře definitivně potlačila povstání, při kterém se české stavy pokusily dosáhnout mimo jiné náboženské rovnoprávnosti mezi katolíky a protestanty. Místo toho přišlo období nadvlády a útlaku, pro které se v dějinách vžil termín „doba temna“. Během násilné rekatolizace odešlo do exilu až půl milionu obyvatel, včetně osobností světového významu, jako byl např. Jan Amos Komenský.

Po čtyřech stoletích nám tato připomínka nabízí možnost vypořádat se s dávnými traumaty, historickými křivdami a vzájemným rozdělením mnoha generací. Chce stavět na tom, co nás jako příslušníky různých církví spojuje, nikoli rozděluje.

Trvalým znamením těchto snah se stal právě na Bílé Hoře, v Aleji exulantů, Kříž smíření. Smírčí kříže patří do české duchovní a kulturní tradice a bývaly vztyčovány na místech, kde se událo něco neblahého. Znamení v krajině jako symbol dávné křivdy a obnoveného porozumění a odpuštění.

Moderní podoba tohoto kříže, jejímž autorem je německý benediktýn br. Abraham Fischer, odkazuje na hlubší duchovní význam smíření, které není jen lidským úsilím, ale i dílem Božím.

Kříž je trojitý – skládá se ze dvou ocelových křížů a jednoho titanového. Dvě zrezlé ocelové části jako by představovaly dvě znesvářené strany konfliktu, rez jako by ukazovala na náš hříšný a konflikty naplněný svět. Modrá, titanová část, třetí kříž, který nepodléhá vlivům prostředí, jako by poukazoval k nebesům a k tomu, že skutečného smíru můžeme dosáhnout především tehdy, když si uvědomíme, že nás spojuje to, co leží mimo tento svět.

Kříž smíření má zároveň, je-li položen na zemi, podobu zátarasu, který brání v cestě. Teprve když je společným úsilím vztyčen a narovnán, stává se křížem – a to dokonce křížem, který je stejně viditelný ze všech stran a ze všech úhlů pohledu. Tento kříž je znamením smíření, v které církve doufají a které dnes, navzdory obtížné minulosti, už z velké části platí.

Hlavním bodem společné připomínky, kterou organizovala Ekumenická rada církví (ERC) spolu s Českou biskupskou konferencí (ČBK), měly být ekumenické nešpory na Bílé hoře přímo v den výročí, tedy v neděli 8. listopadu, a s tím spojená pouť mladých ze všech koutů republiky právě na toto místo.

Do jejich podoby ale výrazně promluvila mimořádná opatření spojená s pandemií nemoci COVID-19. Program musel být značně omezen a společné bohoslužby, jichž se měly účastnit stovky věřících, měly nakonec charakter televizního přenosu bez účasti veřejnosti. Nešpory obsahovaly i kajícnou modlitbu, ve které představitelé církví vyznávali minulá zranění a prosili Boha nejen za odpuštění, ale i za naději pro společnou cestu do budoucna.

Součástí výročí je i dlouhodobější aktivita ČBK a ERC, které společně vytvořily odbornou komisi ke studiu konfesních dějin 17. století a souvisejících témat. Tato skupina publikuje pravidelně pracovní listy pro sbory, farnosti, školy i veřejnost a pořádá odborná kolokvia. „Je to úsilí, abychom odstranili předsudky, které jsou mezi námi, a pravdivě se dotkli událostí, které nás dovedou k pravdě, neboť jsou vedeny kristovským směrem. Jde o to, abychom si i díky výsledkům práce komise byli jako křesťané blíž,“ vysvětlil předseda Ekumenické rady církví a synodní senior ČCE Daniel Ženatý.

S přispěním Ekumenické rady církví Jiří Hofman; více informací také na https://bilahora1620.cz/