Jdu s hlavou vztyčenou

4. identifikační_fotografie)Pokud jde o vládu Komunistické strany Československa, byla doba padesátých let 20. století  jednoznačně ta nejhorší, nejtvrdší. V národě ticho a strach, někdy nezájem a lhostejnost, u části jistě i souznění s režimem, který byl národu násilím vnucen; a od shora teror, zatýkání, vězení a také popravy. Jistě že byla a je po světě spousta zemí s režimem daleko tvrdším, ale ve střední Evropě?! Ale ano, vždyť Sovětský svaz byl nedaleko…

Poprav u nás bylo vykonáno přes 260, žena mezi popravenými ale byla jediná. Právnička Milada Horáková, od jejíž smrti právě letos uplynulo 70 let; popravena byla 27. června 1950. Oběť justiční vraždy za komunistických politických procesů, odsouzena za „spiknutí a velezradu“. V době největší krutovlády prezidenta Klementa Gottwalda.

Milada Horáková byla ale vězněna už za války, spolu s manželem Bohuslavem byli zatčeni gestapem za odbojovou činnost v petičním výboru Věrni zůstaneme už v srpnu 1940 a na svobodu se oba dostali až v dubnu roku 45. Milada tedy mohla porovnávat metody výslechů i celkové zacházení s odsouzenými za obou režimů, ten komunistický měl přece jen „navrch“.

4. MiladaMilada Horáková bojovala své bitvy jako poslankyně za národní socialisty. Jak ale ukazují právě vzpomínky Bohuslava Horáka, demokratické síly neměly po válce proti československým komunistům, které z Moskvy zaštiťovali a zároveň drželi v hrsti sovětští soudruzi, žádnou šanci.

Proces s Miladou byl zcela umělá konstrukce, kterou za přímé účasti sovětských poradců vymyslelo a zinscenovalo vedení KSČ za osobního dohledu Klementa Gottwalda. Vedení strany potřebovalo ukázat na vymyšleného nepřítele a exemplárně tvrdě ho potrestat, aby se nikdo ani náhodou nepokusil o skutečný odpor.

Volby v květnu 1946 komunisté vyhráli. Mnozí myšlence komunismu opravdu věřili a formálně to snad byly volby „svobodné“. Jenže se hlasovalo za všudypřítomného společenského tlaku komunistů, kteří kromě jiného už také informačně, lépe řečeno propagandisticky, veřejný prostor ovládali. Už se naprosto bezohledně řídili heslem „kdo není s námi, je proti nám“. Jako opoziční poslankyně byla Milada Horáková sledována tajnou policií, její projevy, když jezdila do svého volebního okrsku v jižních Čechách, byly monitorovány. A únor 1948 znamenal – přes veškerou politickou šarádu v pozadí – násilné převzetí moci. Ozbrojený puč. Konec.

Milada byla zatčena „až“ v září 1949; Bohuslavovi se podařilo z Československa uniknout. Proces, který komunisté nazvali „Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice – Horáková a spol.“, v červnu 1950 sledoval jen z útržkovitých informací, které se k němu dostávaly do utečeneckého tábora Valka v západním Německu.

Letos, při sedmdesátém výročí Miladiny smrti, se v Praze objevily transparenty s její podobiznou a s nápisem „Zavražděna komunisty“. Jeden z nich je i na kostele Českobratrské církve evangelické v Praze na Smíchově, Milada byla členka tohoto evangelického sboru.

Milada Smíchov - kopie1

V dopisech, které Milada psala z věznice svým nejbližším v Praze na Pankráci těsně před popravou, stojí: „Neplačte pro mne příliš. Vždyť já také nepláču. Pod zorným úhlem věčnosti je lidský život vlastně jen taková malá událost… V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, v Principově cele č. 8, poznala jsem, co je to Bůh, a pocítila jsem, že mne přijal. A proto i vy se opřete o víru v něj… Nelitujte mě! Svůj trest nesu odevzdaně a podrobuji se mu pokorně – před soudem svého svědomí jsem obstála – a doufám a věřím a modlím se za to, abych obstála i před soudem nejvyšším, před Bohem.“

A odtud je také věta „Jdu s hlavou vztyčenou“. Tato Miladina věta dala název knize, napsané novinářem Danielem Anýžem, který se zaměřuje na politiku USA a transatlantické vztahy. Citace z dopisů jsou právě z této knihy. Daniel Anýž knihu napsal díky velké pomoci dcery Milady Horákové, Jany Kánské, která žije v USA. Nyní jí je 87 let, je plná života; životní odhodlání a lásku k pravdě má po kom dědit.

Jana Plíšková, Daniel Anýž