Poselství postmodernímu člověku. Průsečík životního příběhu italského studenta s dávnými dějinnými událostmi

1. Alberto Rocchini.1Já, Alberto Rocchini, pocházím z Pavie, kde jsem studoval literaturu a dějepis. Během svého studijního pobytu v německé Mohuči jsem se nadchl pro reformaci a po návratu do Itálie jsem se přihlásil k Valdenské církvi.

Tato malá církev (dnes má po celé Itálii asi 50 000 členů) se z původního alpského centra na pomezí Itálie a Francie mohla rozšířit po tolerančním ediktu piemontského krále Karla Alberta z roku 1848. Valdenská církev je pokračovatel středověkého hnutí, vedeného Petrem Valdesem z Lyonu. Již v roce 1532 se rozhodnutím synody v Chanforanu připojila k ženevské reformaci. V duchu vzájemného obohacení pěstovala také styky s českými bratry.

Po různých pracovních a životních zkušenostech jsem se dostal z Vídně přes Brno do Prahy, kde jsem pracoval jako učitel italštiny a němčiny. V Čechách jsem poznal husitskou reformaci a zjistil jsem, že to je rovněž součást takzvané „první reformace“, ke které patří i hnutí valdenských. V roce 2013 jsem se přihlásil ke studiu teologie na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde letos na podzim ukončím magisterské studium prací Valdenská církev, její dějiny, myšlení a organizace.

Jsem člen Českobratrské církve evangelické a pokud mě Bůh v Česku nechá, chtěl bych zde sloužit jako farář. Rád bych přispěl k uvědomování a prohlubování vzájemných dějinných i teologických vztahů české a italské církve. Obě totiž nesou dědictví první reformace a přes odlišné sociologické kontexty promlouvají odvážně a sebevědomě k postmodernímu člověku evangeliem Boží milosti.

Několik myšlenek ze závěru magisterské práce Alberta Rocchiniho:

Snažil jsem se sledovat a nastínit klíčové události historického charakteru, které vedly ke zrodu valdenského hnutí na konci 12. století. Typický je úzký vztah k helvétské reformaci v 16. století, emancipace v období savojského a pak italského státu a diasporální šíření evangelia, které charakterizuje valdenskou církev až do současnosti. Chtěl jsem ukázat pokračující valdenské hnutí, které během devíti staletí evangelických svědectví a zuřivého pronásledování rozšířilo v Evropě alternativní sekulární „nekonstantinský“ církevní model mužů a žen, zapálených pro evangelium „diákona Krista“, které stejně jako apoštola Pavla povzbuzuje heslo: „Běda mě, nebudu-li hlásat evangelium.“ (1K 9,16)

Mým předsevzetím bylo ukázat hluboké vazby mezi valdenským a husitským hnutím a jejich vzájemné obohacení: Jak valdenské hnutí ovlivnilo, možná dokonce připravilo půdu pro husitskou revoluci v Čechách a jak se později mohlo valdenství opírat o akademickou teologickou reflexi, kterou husitské hnutí vytěžilo ze své konkrétní geopolitické situace.

Zároveň jsem chtěl představit současnou valdenskou církev s její reformovanou vírou, jejími strukturami a myšlenkami, které pronikají do italské společnosti. Chtěl jsem ale také ukázat model „integrace“ mezi Valdenskou a Metodistickou církví, který funguje od roku 1975. Možná by mohl být modelem pro další malé evropské církve, jako je například Československá církev husitská a Českobratrská církev evangelická.

Pro italského kritického katolíka, který hledá svůj duchovní domov nebo nějaký alternativní způsob, jak být křesťan v pluralitní společnosti, představuje malá Valdenská církev jednoduché světlo, jako je světlo vycházející ze svíčky nebo z otevřené Bible na stole Páně. Její dědictví, vycházející z reformace – sola fide, sola gratia, sola skriptura (pouhou vírou, pouhou milostí, pouhým písmem) – je osvobozující a zároveň vede k odpovědnosti. A to naše postmoderní společnost, charakterizovaná individualismem a relativismem, nesmírně potřebuje.

Alberto Rocchini