Pro mě je důležité společenství. S ředitelem Diakonie ČCE o spirituální péči, úkolech Diakonie a také o jedné ideologii

000705_51_006294S Diakonií je Jan Soběslavský spjat už od vysokoškolských studií, v organizaci totiž vypomáhal s právním poradenstvím. Po absolutoriu práv a teologie vyhrál konkurz na ředitele Diakonie Brno a v této pozici působil deset let. Ředitelem Diakonie ČCE je třetím rokem.

V Diakonii pracujete už 15 let. Jak se za tu dobu změnila?

Změnila se hodně. Myslím, že já sám jsem k tomu přispěl hlavně v oblasti profesionalizace řízení. V devadesátých letech všechno v Diakonii fungovalo tak nějak „na koleně“. V oblasti personalistiky, ekonomiky, komunikace a investic Diakonie neměla stanovena žádná pravidla, která by se měla dodržovat. Díky úsilí mnoha lidí se to ale časem změnilo, jsem rád, že dnes už fungující pravidla máme. V něčem ale Diakonie zůstala stejná a je to dobře – v ochotě pomáhat lidem, pracovat s nasazením, dělat zajímavé věci, to, co má smysl. Na nás teď je, abychom dokázali Diakonii profesionálně řídit a zároveň jí ponechali neziskového ducha.

 Jaké máte pro Diakonii v nejbližších letech plány?

 Moje myšlenky se teď hodně ubírají směrem k spirituální péči. Člověk je bio-psycho-socio-kulturní bytost a podle mě je potřebovat věnovat se i jeho spirituální dimenzi. O to víc v situacích, kdy se ocitá v obtížných životních podmínkách třeba kvůli svému věku, sociální situaci, nemoci své nebo svých blízkých apod.

Jde tedy o to, aby v Diakonii pracovalo více duchovních?

 To téma jde ještě dál. Diakonii netvoří šik jednotně smýšlejících lidí, ale dva tisíce zaměstnanců, kteří si o spirituální péči určitě něco myslí, a je jisté, že myšlenky nás všech nebudou stejné. Promýšlet to společně bude hodně zajímavé, napínavé a zároveň také trošku kontroverzní. Myslím ale, že diskuse, která nás čeká, povede ke zkvalitnění našich služeb.

Jak?

Zkusím to vysvětlit na příkladu. V sociálních službách je jedním z velkých témat to, že člověk by sem měl neustále někam „posouvat“. Představte si třeba osobu s duševním onemocněním, která je v léčebně. Vizí sociálních pracovníků je, že se stav tohoto člověka bude pořád zlepšovat. To znamená, že z léčebny půjde do chráněného bydlení, potom se přemístí do podporovaného bydlení a ideálně skončí jako samostatně žijící osoba, která má práci a žije „normálním“ životem. Mně ale vždycky běželo hlavou, kolik z nás by využilo možnosti pořád se stěhovat. Kladu si otázku, nakolik je tohle člověku vlastní, a nakolik je to jen nějaká ideologie, prorostlá naší civilizací. V našem případě to může znamenat, že chráněné bydlení je pro osobu s duševní poruchou hranice, kterou bychom neměli překračovat. Není potřeba ho neustále stresovat potřebným rozvojem a stěhováním. Když ho k tomu totiž nutíme, dostává se tím do kolečka různých neúspěchů, na jejichž konci je znovu léčebna, odkud se pak musí zase někam „posouvat“.  A tohle se v Diakonii snažíme nedělat. Respektujeme klienta a přemýšlíme o něm, což se logicky promítá i do způsobu, jak naše služby poskytujeme.

 Diakonie bude ovšem muset řešit i přízemnější věci. Bude se například hodně stavět.

Čeká nás rekonstrukce speciální školy pro děti a mladé lidi s postižením v Praze, připravujeme se na zásadní investici ve středisku ve Valašském Meziříčí a pustíme se do stavby dvou nových domovů pro seniory, a to ve Svitavách a v Novém Městě na Moravě. Využiju teď toho, že je za mnou budova domova pro seniory v Nosislavi, kterou jsme stavěli asi před pěti lety. Hodně jsme o ní přemýšleli, protože jsme chtěli, aby klienti, kteří tady budou bydlet, žili tím nejběžnějším způsobem života. Většina pobytových služeb totiž funguje hotelovým způsobem, kdy je lidem vše naservírováno, uděláno za ně. My jsme ale chtěli vytvořit spíše komunitní způsob bydlení, kdy se klienti podílejí na pracích na zahradě, pomáhají s přípravou jídla, společně s personálem pečují o dům. Tehdy u nás tento koncept nebyl zcela běžný, ukázalo se ale, že je potřebný. A našim klientům se moc líbí. Pobytové služby v duchu komunitního způsobu života se osvědčují a my je chceme zavést i v našich dvou nových domovech pro seniory.

Jaké další úkoly před Diakonií stojí?

Téma, které také nosím v hlavě, je Diakonie jako organizace odpovědná environmentálně. Zamýšlet se nad tím, co všechno můžeme v sociálních službách dělat tak, abychom byli co nejšetrnější k životnímu prostředí. Všichni asi vnímáme sucho v krajině, globální oteplování i situaci kolem plastového hospodářství. A je zřetelné, že podobně jako domácnosti a fabriky i sociální služby životní prostředí zatěžují, proto bychom jejich provoz chtěli upravit tak, aby zátěž byla co nejmenší.

honza.jpg-75648958429eee17a9c576f4fcb1bc65

Představte si, že byste měl moc Diakonii dopřát jednu jedinou ideální věc nebo službu. Co by to bylo?

Určitě by to byla dobře praktikovaná personální práce. Představuji si to tak, že se zaměstnanci Diakonie neřídí jen nějakým manuálem, který jim přesně diktuje, co mají dělat, ale naopak jim vyhrazuje nějaký prostor pro svobodný rozvoj, při kterém jim práce dělá radost a v němž můžou realizovat své sny a nápady. A kdyby taková Diakonie byla, a já věřím, že z části už taková je, a podařilo se, aby tohle cítilo všech těch více než 2 000 zaměstnanců, pak bych měl pocit, že jsem jí dal jako ředitel ten nejlepší možný dar. A co se týče klientů, ty já vlastně nevnímám nijak odděleně. Pro mě je totiž důležité společenství, což je jedna z hodnot Diakonie. Když budu třicetiletý kluk s postižením, který bydlí v chráněném bydlení, kde si může žít podle svých představ tak, jak nejvíc to s jeho handicapem půjde, pak jsem součástí Diakonie, v níž mám své místo. A ti zaměstnanci jsou moji partneři a sdílejí prostor se mnou. Takto o Diakonii přemýšlím.

 Adam Šůra