Máme mít pochopení pro složitost mezilidských vztahů a různost prostředí. Rozhovor s Pavlem Hanychem, novým vedoucím oddělení ekumenických a mezinárodních vztahů ústřední kanceláře ČCE

2. HanychPavel Hanych (37 let) vystudoval protestantskou teologii na Karlově univerzitě v Praze. 10 let pracoval na ústředí Diakonie ČCE, naposledy jako vedoucí oddělení komunikace a tiskový mluvčí. Je ordinován jako výpomocný kazatel ČCE a má též na starosti vydání nového evangelického zpěvníku. Hudba je jeho největším koníčkem, zabývá se jí od dětství. Na specializovaném hudebním gymnáziu studoval housle. S manželkou Klárou vychovává 1,5letého syna Pavla.

Ekumenické a mezinárodní vztahy – to zní poněkud úředně. Co si pod tím konkrétně představit?

Evangelická církev od svých počátků usiluje o dialog a společnou cestu křesťanů navzdory různosti tradic a důrazů jednotlivých církví. Naším úkolem je tomu pomáhat. Jednak tady v Česku, v našich bohatých, ale zároveň křehkých ekumenických vztazích. A potom v zahraničí, kde máme silně rozvinutá partnerství a přátelské vztahy s mnoha církvemi: Vedle četných návštěv, stáží, studijních či pracovních pobytů se navzájem podporujeme a sdílíme dobrou praxi v mnoha oblastech církevního života. A samozřejmě nechceme zůstávat jen u hranic církví a tady vidím jakýsi třetí pilíř naší práce – ve vztahu k veřejnosti: otvírat důležitá společenská, etická či politická témata, zastávat se menšin nebo lidí na okraji společnosti. Chceme, aby církev byla otevřené a bezpečné místo pro všechny. Ve spolupráci se synodní radou a mediálním oddělením se tak podílíme na tom, aby i na tomto poli náš hlas byl slyšet.

Studoval jsi teologii, připravoval ses na farářskou službu a především jsi dlouho pracoval v Diakonii. Jak tě to na tvou nynější práci vybavilo?

3N5B7386-201Rozhodně se mi hodí znalost prostředí církve, kterou jsem nabyl během studií a při působení v různých církevních grémiích. Deset let v Diakonii byla velmi vzácná doba, tam jsem zblízka poznal, že i menšinová, vlastně velmi malá církev je schopna zřizovat organizaci, která patří k předním a respektovaným poskytovatelům sociálních služeb v České republice a působí i ve světě. Přestože Diakonie církev v mnoha kvantitativních parametrech přerostla, nikdy se od ní nevzdálila a velmi stojí o dobrý vztah s ní. Angažmá v Diakonii určitě také posílilo mou sociální citlivost. Navzdory pokroku a životu společnosti v relativním klidu a bohatství je i u nás pořád spousta lidí, rodin, dětí, kteří to mají v životě hodně těžké. Odnáším si z toho ponaučení, že ani církev nemá žít ve vlastní sociální bublině. Že má být otevřená, citlivá, přijímající, nesoudící. Že má působit jako bezpečné zázemí i pro ty, kdo nejsou mainstreamoví. Poznal jsem, že to mnohde v ČCE dobře funguje, ale i tak je třeba mít to stále na paměti.

Jaké tři nejdůležitější úkoly před sebou teď vidíš?

Poznávat mezinárodní vztahy v časech, kdy je svět poněkud uzavřen, není ideální startovací pozice. Zahraniční partnery postupně zvu na online kávu, potkáváme se přes monitory a neformálně se seznamujeme. To druhé je dobře evidovat tři oblasti naší práce – vnitřní ekumenu, zahraniční vztahy, společnost – a nastavit v nich cíle, priority, promyslet, jak je dál rozvíjet. To chce také dost času, protože vedle toho neustále řešíme každodenní exekutivu, jíž je překvapivě hodně i v covidové době. V tom jsou mi velkou oporou skvělí kolegové v týmu. Třetí úkol je spíš osobní – v příštích měsících bych rád posunul na lepší úroveň svou němčinu, protože vedle angličtiny je to klíčový jazyk pro mnohá jednání našeho oddělení.

Adam Šůra