Za Sváťou Karáskem

1. Pamět národa441-photoZemřel Svatopluk Karásek (18. října 1942 – 20. prosince 2020), evangelický farář, který zásadním způsobem ovlivnil české evangelictví. Stejně suverénně se pohyboval v tak odlišných prostředích jako kulturní underground, církev a establishment.

V roce 1981 přišel do švýcarského Curychu. Farář pro tamní prostředí ne zcela typický. Dlouhé vlasy, mohutná postava, hlasitý smích. Do ruky často bral kytaru, na kterou hrál sice mizerně, zato bez zábran. Dorazil z komunistického Československa, odkud ho vyhnala tajná policie. Ta si tehdy vytkla za cíl dostat ze země co nejvíce odpůrců totalitního režimu prostřednictvím nekončících výslechů, domovních prohlídek, únosů i bití. Sváťa, ač nerad, podlehl. Zejména s ohledem na svou rodinu. Manželka Stáňa se starala o tři malé děti a měla slabé srdce, které nemuselo opakující se stresy a nerváky vydržet.

Tajní policisté mohli slavit. Podařilo se jim vyhnat výraznou osobnost. Karásek slovem i činem dodával mnoha lidem kolem sebe odvahu jednat svobodně. Jak se však za několik let ukázalo, dílo, na kterém se podílel, bylo mocnější než moc zdánlivě všemocného totalitního státu.

Umění a společenství

Narodil se do antikomunistické rodiny. Otec, původním povoláním úředník, pak dělník, seděl v padesátých letech ve vazbě z politických důvodů. Po mamince podle vlastních slov podědil smysl pro humor a šaškovství, takže ho během školní docházky provázely snížené známky z mravů a vyhazovy. Duchovní inspirace čerpal u amerických beatniků a z Bible, především z knih Nového zákona, ke kterým sahal ani ne tak proto, že se v té době v Československu jednalo o téměř zakázanou literaturu, ale prostě proto, že ho biblické poselství oslovovalo. Do kontaktu s křesťanstvím se dostal už jako dítě. Na evangelické bohoslužby ho vodila maminka.

Jeho cesta ke studiu na tehdejší Komenského bohoslovecké fakultě – jediné protestantské v českých zemích – nebyla jednoduchá. Nonkonformnímu mladíkovi chtěli zástupci státu povolit maximálně vysokou školu zemědělskou – se zdůvodněním, že středoškolské vzdělání získal v oboru zahradnictví a vinařství. Karásek proto na čas nastoupil jako horník do kladenských dolů, zkusil přijímací zkoušky znovu a byl v roce 1964 přijat. I díky přímluvě děkana fakulty J. L. Hromádky, jehož slovo mělo váhu. Tento významný teolog a držitel prestižní Leninovy ceny měl totiž dobré až vynikající vztahy s komunistickým režimem.

Do fakultního prostředí vnesl student Karásek novou perspektivu. Studenti a učitelé usilovali o pokud možno ničím nerušené studium a bádání v oblasti teologických věd, ti průraznější i o kritický dialog s režimem. S Karáskem se ale na fakultě čím dál více hlásí o slovo umělecký duch. Jeho činorodost, přímočarost, vysoká postava, pomalá, jakoby vždy rozvážná mluva a hlavně neotřesitelná sebedůvěra mu v tom zjednávají nepřehlédnutelnou autoritu. Pokud jde o formu, nevymýšlí nic nového. V zemi už z předválečných let žije silná tradice na pomezí divadla, kabaretu a angažovaného písničkářství, která v době Karáskových vysokoškolských studií zažívá nový boom. Karásek se k tomuto proudu připojuje. Pokusy o divadlo, o kapelu, zhudebňování poezie má za sebou už ze středoškolských let, píše i poezii vlastní. A strhává k tomu nemálo dalších lidí z fakulty i mimo ni. Víc než o vytříbenost uměleckého výkonu mu však jde o společenství, které se kolem podobných aktivit vytváří, a o evangelijní zvěst, kterou lze takto předávat.

Nejsvobodnější období

1. Paměť národa2449-photoVlivem rodinné výchovy nevěřil ani komunismu ani socialismu. Až do roku 1968 ale neměl potřebu se proti systému v Československu vymezovat. Změna přichází s invazí vojsk Varšavské smlouvy a souvisí též s rodinnou tragédií. S manželkou Stáňou očekávají první přírůstek do rodiny. Předčasně narozená dvojčata však zemřou. V porodnici není inkubátor a při převozu novorozeňata umrznou v nevytopené sanitce. Když se Karáska jeden z činovníků církve snaží utěšit zbožnými slovy, že šlo „o Boží vůli“, rozhořčený mladý farář odpovídá, že daleko spíš šlo o šlendrián nefungujícího státu. Manželé se však nenechají zdrtit. O rok později se rodina rozrůstá o dceru Adélku.

To už Karáskovi působí na Hvozdnici blízko Prahy. Velmi úspěšně, neboť komunita kolem evangelické fary se Karáskovým působením utěšeně rozrůstá. Komunistickým úřadům se to však nelíbí, proto je Karásek nedobrovolně přesunut do severočeského pohraničí. Tam se však historie opakuje. Farář s dlouhými vlasy a kytarou, navíc vlastnící tehdy naprosto ojedinělý vůz zn. Jeep, působí na mládež jako magnet. Výsledkem je ztráta státního souhlasu k vykonávání duchovenské služby – úřady Karáskovi prostě zakázaly farářovat. I s rodinou se přesouvá na opuštěný hrad Houska v kraji romantických skal a roklí. Získává zde místo kastelána a správce depozitářů knih. Zažívá – jak i zpětně potvrzoval – nejsvobodnější období.

Na Housce zůstává stranou oficiálního dění. Zato se k němu zblízka i zdaleka sjíždějí přátelé a vyhledávají ho i lidé zcela neznámí. Kolem hradu opět vzniká komunita, pro kterou Karásek už cílevědomě chystá svá kázání v podobě písní, protože něco vykládat večer u táboráku mu přijde nemístné. Kytara a zpěv se naopak velmi hodí, a to i přesto, že zpěvák je Karásek špatný a kytarista ještě horší. Hudební základ si bere z amerických spirituálů, texty však píše vlastní. Vtipně si umí hrát s jazykem, využívá jeho zvukomalebnost, nikdy to ale nejde na úkor jasnosti sdělení. Amatérské nahrávky jeho tvorby se šíří na magnetofonových kazetách.

„Nevím, kolikátá nahrávka to byla, snad dvacátá, znělo to tlumeně, ale hlavně jakoby z útrob země. Jeho hlas byl strašně hluboký a hypnotický. Od kazeťáku nešlo odejít.“ Tak popisuje své první setkání s Karáskovou tvorbou Michal Plzák, dnes farář, tehdy nevěřící student gymnázia. Právě Karásek ho nasměroval k riskantnímu – rozhodně v komunistickém státě – studiu teologie.  „Svým životním přístupem a slovy nám křesťanství představil jako cosi, co není blbé, antikvární a směšné. Věrohodná a nosná alternativa, tvořící živé i živelné společenství, nasávala desítky, stovky lidí do církve – na chvíli, na déle, některé napořád.“ Spořádané české protestanství tak začalo čelit přílivu mládeže vzhledem, chováním i myšlením poněkud nekonformní. Podle Plzáka si ale „církev zvykala a snad začala být i vděčná“.

Zejména úspěšné působení na mládež udělalo z Karáska v očích komunistických úřadů takového nepřítele, že je souzen a odsouzen společně s komunitou kolem legendární undergroundové skupiny Plastic People of the Universe, které také na hradě Houska poskytoval zázemí. Tento soud s mladými lidmi vstoupil do dějin jako klíčová předehra pro hnutí Charta 77. To v čele s Václavem Havlem začalo na režimu vymáhat dodržování lidských práv.

1. Benjamín Skála-Jimramov2009h

Undergroundu Karásek zůstal věrný až do smrti. Přesto jeho hranice přerůstal. Převzal vnějškovou undergroundovou estetiku, možná ji dokonce významně vytvářel a působil i jako jeden z jejích vizuálních symbolů. Účastnil se života undergroundových komunit. Podle Ježíšova vzoru měl porozumění pro lidi problematické, na okraji. Nešlo u něj ale v žádném případě o zálibu v nihilismu či nízkosti. Celou svou osobností byl nasměrován opačně. V jeho kázáních, vydaných pod sebe shazujícím titulem Boží trouba (Kalich, Torst, 2000), opakovaně čteme slova víry v dobrou vůli a Boží vedení, jehož konečný cíl kazatel často vykresluje obrazem velké, radostné hostiny pro všechny. V tom byla jeho víra prostá a pevná. S pasážemi evangelia, které jí odporovaly, neváhal z kazatelny polemizovat.

U Salvátora

Po revoluci v roce 1989 několik let pendluje mezi Prahou a Švýcarskem, kde se část jeho rodiny zabydlela natrvalo, a v roce 1997 se stává farářem v pražském evangelickém kostele sv. Salvátora, jednom z nejvýznamnějších chrámů české protestantské tradice. Zároveň se angažuje v politice. Čtyři roky působil jako poslanec, dva roky byl zmocněnec vlády pro lidská práva, až do roku 2018 zasedal v zastupitelstvu Prahy 1. Po náhlé a nečekané smrti manželky Stáni se znovu oženil. S manželkou Pavlou vychovávali dvě děti.

Závěr jeho života byl poznamenán mozkovou příhodou, po které ztratil řeč a znovu se učil mluvit. Pro celoživotního kazatele by to mohla být strašná rána. Karásek si však pochvaloval, jaké mu handicap přináší výhody – vyprchalo z něj intelektuálství, nemá potřebu se hádat, zmizela povahová výbušnost. Jeho víra v dobrý konec byla neochvějná. Jak vyznal v jednom ze svých adventních kázání: „Boží pokoj, království spravedlnosti a svobody, to není dávno prohraná věc, to je – věř, nebo nevěř – naše budoucnost, to je Bohem zaslíbená země, […] je to Boží budoucnost, blížící se k nám.“

Adam Šůra