Archiv autora: pliskova

Ekuména rozšiřuje obzory. Rozhovor s Gerhardem Frey-Reininghausem

Původně zamýšlené dva roky v Praze se trochu protáhly

DSC_0402Gerhard Frey-Reininghaus (*1951) vyrostl v rodině se třemi sourozenci ve Württembersku na jihu Německa. Po maturitě strávil rok v Americe, vystudoval teologii a jedenáct let působil jako farář v Köngenu u Stuttgartu. V roce 1990 přišel do Prahy; nejprve na dvouleté stipendium na Evangelickou teologickou fakultu, pak ale dostal nabídku práce v Ústřední církevní kanceláři. Z funkce vedoucího ekumenického oddělení a šéfa úseku vnějších vztahů odchází do důchodu po více než 20 letech.

Jaké jsi měl dětství a kde jsi je prožil?

Předškolní léta jsem prožil ve vesnici Neckarmühlbach na jihu Německa, v oblasti tradičně dosti religiózní. Rodiče pracovali v zemědělské firmě, která se specializovala na produkci semen různých plodin, celá rodina pomáhala v hospodářství. Moje maminka byla válečná vdova – její první manžel padl ve válce. Proto mám staršího nevlastního bratra. Z jejího druhého manželství pocházejí moje dvě sestry a já. V roce 1958 jsme se přestěhovali do Weissbachu, všichni jsme tam pomáhali na farmě.

Kde všude jsi studoval?

V patnácti jsem odešel do semináře, vlastně klášterní školy v Maulbronnu a po dvou letech do podobné školy v Blaubeurenu. Ve Württembersku lze získat stipendium pro studium na gymnáziu. Výuka v těchto internátních školách existuje od dob reformace, vlastně už skoro 500 let. Takto se mohly dostat ke studiu děti, jejichž rodiče na to neměli peníze. Dnes systém funguje trochu jinak, ale stále je to možnost, jak se dostat k velmi kvalitnímu vzdělání. A pro mě to byl také trochu útěk od nekončící práce na farmě. Po maturitě jsem byl rok v Americe, to mě hodně ovlivnilo a asi i změnilo, Šlo o studentskou výměnu, žil jsem v metodistické farářské rodině, učil němčinu a německou kulturu a působil i v sociální oblasti. Pak jsem šel teprve studovat teologii.

Co tě k rozhodnutí stát se farářem přivedlo?

Moje maminka tvrdí, že když mně byly čtyři roky, prohlásil jsem, že budu farářem a že budu kázat z kazatelny. A já jsem opravdu neměl nikdy jiný plán než se tím farářem stát. Když jsem byl malý, dostal jsem od rodičů ilustrovanou Bibli, kde se daly obrázky vymalovávat jako omalovánky. To mě hrozně bavilo. Rodiče mě vždycky podporovali a já jsem k tomu farářskému povolání nenásilně směřoval. Teologii jsem studoval na univerzitě v Tübingenu a v Mohuči. Zabýval jsem se také vězeňstvím a sociální prací, hlavně pomocí propuštěným z výkonu trestu. Ale práce faráře byla vždy moje priorita.

Jak ses dostal do Čech?

Po studiích jsem byl 11 let farářem ve sboru v Köngenu, takové větší vesnici nedaleko Stuttgartu. Moje žena, také teoložka, tam pracovala s mládeží. Organizovala například setkávání mladých lidí za železnou oponou – v Československu, Polsku a Maďarsku. A tehdy jsme si řekli, že dozrál čas na nějakou změnu a že bychom mohli zkusit život v zahraničí. Zkoumali jsme různé možnosti a nakonec získali stipendium od Světové rady církví do Prahy, kde se pod vlivem „glasnosti“ a „perestrojky“ poměry začaly uvolňovat. Takové studijní pobyty bývaly zpravidla na rok, ale nám řekli, že když je čeština tak těžká, vyšlou nás rovnou na dva roky, abychom stačili jazyk pochytit. Rozhodnutí padlo v září 1989 s tím, že pojedeme za rok. Hlásili jsme se tedy na synodní radě ČCE, tehdy byl synodním seniorem Josef Hromádka, a u Jaroslava Ondry na teologické fakultě. Mělo jít o postgraduální studium, nepříliš akademické, spíše spjaté s církevní praxí.

Co jsi v Praze zpočátku dělal?

Chtěl jsem studovat materiály o J. L. Hromádkovi, fascinoval mě jako ekumenický člověk. A moje žena se už doma angažovala v projektech Světového dne modliteb, tak tady chtěla pokračovat a věnovat se taky ženské otázce. Liturgii Světového dne modliteb mělo v roce 1990 připravovat právě Československo. Ale pak, na podzim 1989, se děly v Evropě věci a my přišli na podzim 1990 do úplně jiné Prahy.

Jak to bylo s jazyky?

Chtěli jsme samozřejmě ovládnout češtinu, zároveň po revoluci najednou ve všech školách vyvstala velká potřeba učit cizí jazyky, hlavně němčinu a angličtinu. Tak jsme dostali nabídku učit na teologické fakultě němčinu. Studenti většinou trochu německy uměli, takže začátky nebyly nepřekonatelné, a zároveň jsme se my učili česky; šlo to celkem rychle. Navštěvovali jsme přitom kurz gramatiky na Filosofické fakultě a konverzaci na naší teologické fakultě – tehdy tam byla skupina asi deseti cizinců, kteří se česky intenzivně učili. Později jsme měli i soukromé učitele na takové reciproční přátelské bázi – měli jsme přátele, s kterými jsme se navštěvovali, vařili spolu, oni na nás mluvili česky a my na ně německy, a tak jsme se vzájemně zdokonalovali. S jednou starší dámou jsme zase chodili po pamětihodnostech, a i když ona ráda konverzovala německy, požádali jsme ji, aby s námi mluvila jen česky.

Z plánovaných dvou let v Praze se nakonec stalo trochu více, že?

Na fakultě nám profesor Filipi nabídl pozice odborných asistentů na katedře praktické teologie, to bylo první prodloužení o rok. No a pak jsem dostal nabídku od tehdejšího děkana Jakuba Trojana dělat mu asistenta a byly z toho další tři roky. Tehdy se rodil koncept nové fakulty, opětovně včleněné do Univerzity Karlovy, pro fakultu se hledala nová budova, sháněli se podporovatelé a dárci, pak se budova kupovala a rekonstruovala. Mou prací byly v souvislosti s novou fakultní budovou mezinárodní vztahy. A protože peníze, které jsme dostali od zahraničních církví, nemohly jít do státní univerzitní budovy, sbíraly se pro ČCE. Znamenalo to pro mě na ústředí církve řadu jednání, zařizoval jsem všechno možné.

A jak ses potom octl v Ústřední církevní kanceláři?

2014 Bad AlFakultní budova, včetně rekonstrukce a vybavení, nakonec stála okolo 130 milionů korun. Velkolepé dílo. Když se vše realizovalo, zůstaly nějaké dluhy. A tak mě tehdejší synodní senior Pavel Smetana požádal, abych se tomu věnoval dále, protože jsem tomu rozuměl, vše kolem financování fakulty jsem znal a měl jsem i potřebné kontakty v zahraničí. Byl jsem zároveň stále farářem Württemberské církve. Díky angažmá v oblasti česko-německých vztahů mě württemberská církev na mou žádost uvolnila na další čtyři roky, protože budování nových vztahů na tomto poli viděla jako smysluplné a potřebné. A tak jsem od 1. září 1996 nastoupil do Ústřední církevní kanceláře na ekumenické oddělení. Loni na podzim to bylo dvacet let.

Ekumena znamená jednak kontakty s církvemi jiných konfesí, jednak s protestanty po celém světě. S kolika církvemi vlastně ČCE spolupracuje nebo má partnerství?

Je to kolem čtyřiceti církví a církevních organizací. Velmi bohaté sousedské vztahy máme s Bavorskou luterskou církví a Saskou luterskou církví. Děláme některé věci společně, často se vídáme a navštěvujeme. Velkou roli hrají samozřejmě i osobní kontakty v mnoha rovinách – na úrovni jednotlivců, sborů, zájmových skupin i na rovině celocírkevní.

Které církve jsou ČCE nejbližší a s kterými je spolupráce nejtěsnější?

Nejbližší nám jsou unionované církve v Německu, Bádenská, Hesenská, Falcká a Porýnská. Stejně jako naše církev nesou tradici luterskou i reformovanou, spolupracujeme s nimi od padesátých let. Blízko jsou nám samozřejmě také naši bratři a naše sestry na Slovensku, bohaté kontakty máme jak s luterány, tak s reformovanými. V Polsku máme v posledních letech živější vztahy díky Setkání křesťanů střední a východní Evropy, dříve jsme věděli spíše jen o našich krajanech v Zelově nebo o pobělohorských exulantech v Reformované církvi; kontakty s Luterskou církví se moc nepěstovaly. S reformovanými Maďary máme naopak bohaté kontakty od dob tolerančního patentu, kdy nám v kazatelské nouzi pomohli. Hodně maďarských studentů z Reformované církve na Slovensku studovalo v sedmdesátých a osmdesátých letech na naší Evangelické teologické fakultě v Praze a přátelství od těch časů přetrvává. Pěstujeme vztahy i s rakouskými církvemi, takže se dá říct, že máme vztahy se všemi evangelickými církvemi sousedních zemí. No a k tomu musíme ještě připočítat tradiční těsné vztahy s Valdenskými v Itálii, s reformovanou církví ve Francii, se sjednocenou církví ve Velké Británii a se Skotskou církví.

To se pohybujeme v Evropě. Co zámoří?

Ještě musím zmínit, že ČCE je od roku 2004 členem Luterského světového svazu, což přineslo další rozšíření kontaktů o luterské církve ve Skandinávii a Pobaltí. A nesmíme zapomenout na krajanské české sbory ve východní Evropě – v Srbsku, Chorvatsku, Rumunsku, Polsku a na Ukrajině – ale to je trochu jiná kapitola. Pokud jde o to zámoří, v USA spolupracujeme se společenstvími, která byla původně také krajanská, ale dnes už to jsou spíše Američané s náklonností k Česku. Patří převážně k Presbyterní církvi v USA, spolupracujeme ale i s americkými luterány – poslední roky zvou například naše studenty jako vedoucí na své letní tábory. Po revoluci se začaly také rozvíjet vztahy s Presbyterní církví v Jižní Koreji – začalo to jedním korejským studentem a dnes máme v Kobylisích velkou skupinu korejských křesťanů. Před několika lety jsme navázali kontakty i s druhou presbyterní církví v Koreji a dokonce i s Tchaj-wanem. To jsem vyjmenoval naše aktivní kontakty. Kontakty spíše na osobní bázi máme s Mexikem, Kubou, Keňou a možná i dalšími. Mě trochu trápí, že na tento takzvaný „třetí svět“ trochu zapomínáme a orientujeme se víc na Západ.

Žádnou mezinárodně orientovanou pomoc nemáme?

Něco na ten způsob je naše pomoc krajanským sborům ve východní Evropě. Německé církve púsobí v rozvojových zemích, naše církev se stará o ty původně exulantské skupiny Čechů, roztroušené na východ od nás. Jsme malá církev, děláme, co je v našich silách.

Co je na práci v ekumenickém oddělení nejzajímavější a co tě nejvíce těší?

Nejzajímavější je pro mě setkávání s lidmi z jiných církví. Mluvit s nimi, slavit společné bohoslužby. Každá země je jiná kulturně, a přesto máme dost společného. A co je nejhezčí? Když z partnerských vztahů vyroste něco konkrétního a hlubšího – například když naši faráři jedou na rok či na dva sloužit do sborů církve ve Skotsku.

Odchodem do důchodu přenecháš post vedoucího ekumenického oddělení svému nástupci. Budeš ČCE nadále v něčem pomáhat?

Teď v březnu završím čtyřicet let v církevní službě. Víc let v Česku než v Německu. A jak je z našeho povídání patrné, ekumena se stala mým životem. Budu tedy v ekumenickém oddělení nadále externě na malý úvazek vypomáhat, abych dokončil věci spojené s výročími, která v posledních letech slavíme; jsem předseda komise k tomu ustavené. Čeká nás ještě mezinárodní konference k 500. výročí Lutherovy reformace v senátu a celocírkevní oslava tohoto výročí v září v Ratiboři. Také se těším, že budu mít více času na čtení. To mi teď velmi chybí. A kolegové faráři už teď avizují, že mě budou zvát, abych kázal, když budou mít povinnosti jinde. Na to se těším, pokud budu zdráv a při síle. Zůstávám v Praze a myslím, že nudit se v důchodu nebudu.2011 maminka (1)

Přejeme klid, odpočinek a chuť k další spolupráci. Co bys popřál našim čtenářům?

Rád bych poděkoval mnoha lidem v ČCE a v ekumeně za krásné přijetí a přátelství, za to vše jsem hluboce vděčný. Přeju čtenářům, aby nacházeli důvody k radosti. A takovým důvodem naše víra je. Ekumena rozšiřuje obzory a dává pocítit, že jsme částí jednoho těla Ježíše Krista po celém světě. A máme-li to zažít, musíme nejen čekat, až něco přijde k nám, ale mít odvahu i hledat a vykročit. Přeju všem, aby cítili, že víra je silou, která mnohem více povzbuzuje, než tíží.

Připravila Daniela Ženatá.

Rok 2016 byl pro Diakonii úspěšný

Diakonie roste. Střediska a školy Diakonie provozují více než 130 zařízení v celé ČR. V Diakonii pracuje přes 2000 zaměstnanců. Školy a mateřské školy Diakonie navštěvuje 423 dětí a žáků. Dařilo se i Diakonické akademii, která nabízí vzdělávací kurzy, zaměřené na práci v sociálních službách. Kurzy jsou určeny jak pracovníkům Diakonie, tak i dalším poskytovatelům sociálních služeb. Aktuálně nabízí Diakonická akademie 50 vzdělávacích témat a jako jediná na českém trhu nabízí dlouhodobé (půlroční) vzdělávání pro manažery v sociálních službách, pro pracovníky pečující o lidi s demencí nebo pro asistenty lidí s mentálním postižením a autismem. Pokračování textu Rok 2016 byl pro Diakonii úspěšný

úvodník

Milí čtenáři,

má mít církev zájem o politické dění? Určitě ano. Nejsme lhostejní k bezpráví ve světě a nemůže nám být jedno ani to, kdo vládne v zemi naší, zda vládne mravně, zda působí ve prospěch svých občanů a ne ve prospěch svůj. Politika není špína, jak se říkává, i když ji to ohrožuje; politika je správa věcí veřejných a od toho nelze dávat ruce pryč – právě proto, že jsme křesťané.

Provolání synodu ČCE k blížícím se volbám v ČR, nejen parlamentních, ale i prezidentských, které v tomto Bulletinu najdete, o tom svědčí. Je to prohlášení v rovině obecné, dává však najevo, že poslancům synodu, které jsme si zvolili, a kteří tedy mluví za nás za všechny, není lhostejné, kdo a jak se o naši zemi stará a právě i to, koho si do čela naší země zvolíme.

Ráda také upozorňuji na delší rozhovor s pracovníkem ústředí ČCE, kterého leckdo z vás zná osobně a který na konci března po mnoha letech sice oficiálně skončil, do ústraní však rozhodně neodchází.

A z ostatního, co je jistě také pro leckoho zajímavé, bych ráda zmínila článek z rubriky Diakonie. Poněkud nevšední příběh o sochách z Diakonie v Litoměřicích určitě totiž stojí za přečtení – pobaví vás i potěší, protože má dobrý konec.

Příště si o nás přečtete až v čase adventním. Přejeme vám do té doby dobře a smysluplně strávený čas a navíc naději a pokoj ve všem konání, které vás čeká.

Jana_PliskovaZa redakční radu Jana Plíšková

Synodní rada ČCE k zneužívání pojmu „křesťanské hodnoty“

1 foto prohlášení ke kř hJsme hluboce znepokojeni způsobem, jakým v posledních měsících někteří veřejní činitelé volají po návratu ke „křesťanským hodnotám nebo kořenům“, k „semknutí kolem své křesťanské identity“ nebo „návratu k svým křesťanským kořenům“. Přijetí zákona o Velkém pátku jako státním svátku se zdůvodňovalo podporou křesťanské identity oproti náporu identit jiných. K návratu ke křesťanským kořenům jako k obraně proti islámskému fundamentalismu vyzval na letošních svatováclavských slavnostech i prezident Miloš Zeman. Pokračování textu Synodní rada ČCE k zneužívání pojmu „křesťanské hodnoty“

Změny ve vedení Ústřední církevní kanceláře ČCE

úvodníVedoucí tajemník Ústřední církevní kanceláře ČCE Martin Kocanda skončil ve své funkci k 31. 12. 2016, 1. 1. 2017 ho na základě výsledku výběrového řízení vystřídal Jaromír Plíšek.

Jaromír Plíšek je absolvent Českého vysokého učení technického, souběžně studoval  na Karlově univerzitě rumunistiku. Od roku 1993 pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí a působil jako velvyslanec v Rumunsku a Maďarsku. V letech 1991–1997 byl člen synodní rady ČCE na pozici 2. náměstka synodního kurátora.

K 31. 12. 2016 ukončil pracovní poměr také náměstek vedoucího tajemníka pro personalistiku a provoz a vedoucí provozního oddělení Jiří Tregler. Do funkce vedoucího provozního oddělení k 1. 1. 2017 nastoupil nový pracovník Vladimír Podroužek.

K 31. 3. 2017 odešel do důchodu dlouholetý náměstek vedoucího tajemníka pro vnější vztahy Gerhard Frey-Reininghaus, který také vedl ekumenické oddělení. Na místě vedoucího ekumenického oddělení ho vystřídal Oliver Engelhardt, který již dříve v ekumenickém oddělení Ústřední církevní kanceláře ČCE působil.DSC_1604

Nové webové stránky Českobratrské církve evangelické

e-cirkev českyNa začátku března byly spuštěny nové webové stránky Českobratrské církve evangelické. Nacházejí se na stejné adrese jako ty dosavadní (www.e-cirkev.cz), změnily však podobu a částečně i obsah. Přinášejí stručný vhled do naší bohaté historie, současného dění i do budoucích plánů a přání, ale také se dočtete, čemu jako křesťané věříme, jak vypadá církevní život a kde je možné se s námi setkávat. Vpravo nahoře lze přepnout do stručné anglické a německé verze, v nichž se nachází základní informace o církvi, kontakty a odkaz na Ekumenický bulletin.

Zároveň vznikla zcela nová stránka ústředí ČCE s adresou http://www.uckcce.cz/ pro ty, kdo hledají informace spíše „úřednické“: o Ústřední církevní kanceláři Českobratrské církve evangelické, o synodní radě a o synodu. Tato webová stránka však nemá cizojazyčné mutace.

Nový ředitel Diakonie ČCE

Novým ředitelem Diakonie ČCE byl synodní radou Českobratrské církve evangelickéúvodní jmenován od 1. dubna 2017 Jan Soběslavský. Jmenování se uskutečnilo na základě výsledků výběrového řízení a na doporučení dozorčí rady Diakonie ČCE. Jan Soběslavský (37) vystudoval právo a evangelickou teologii a v Diakonii působí dvanáctým rokem. Začínal jako právní poradce na ústředí této organizace, v roce 2007 se stal ředitelem Diakonie Brno, která se za jeho působení rozšířila o řadu služeb, zvláště pro seniory a lidi s mentálním handicapem. Od roku 2010 působí Jan Soběslavský též jako člen správní rady Diakonie. Zástupci zřizovatele Diakonie, tedy Českobratrské církve evangelické, poděkovali předešlému řediteli Diakonie Petru Haškovi za jeho práci v čele organizace. „Za těch několik let jsem spolu s vámi zažil spoustu krásných chvil,“ vzkázal Petr Haška všem z Diakonie ve svém závěrečném pozdravu, který můžete shlédnout v češtině na kanálu youtube.com/diakoniecz.

Diakonie a církev pro azylanty

úvodní„Diakonie otvírá možnosti azylantům“ – tak se jmenuje projekt, který již půl roku realizuje Diakonie prostřednictvím svého Střediska celostátních programů a služeb. Jeho pracovníci mají dlouholetou zkušenost práce s migranty a azylanty a v rámci tohoto projektu azylantům všestranně pomáhají v integraci do české společnosti. Chtějí tak předcházet jejich sociálnímu vyloučení, vytváření ghett a dalším problémům. Pokračování textu Diakonie a církev pro azylanty

Terapie pachatelů domácího násilí. Rozhovor s Annou Stodolovou

Lidé jsou konfliktní a zraňují druhé často proto, že je samotné něco bolí. Nemáme je kvůli tomu omlouvat. Můžeme je ale pochopit a pomoci jim. Více jsme o tom mluvili s Annou Stodolovou, vedoucí terapeutického programu „Stop násilí ve vztazích“.

19 foto Anna StodolováPhDr. Anna Stodolová (43 let) vystudovala psychologii na FF UK v Praze. Od roku 1996 pracuje v Diakonii ČCE – Středisku křesťanské pomoci v Praze, v SOS centru, kde se věnuje krizové intervenci, psychoterapii a poradenství. Účastní se projektu Násilí ve vztazích, kde poskytuje individuální a párovou terapii. Ve své soukromé praxi pracuje individuálně s dospělými a adolescenty a nabízí také párovou terapii. Je lektorka kurzů krizové intervence a práce s agresí ve vztazích. Od roku 2008 připravuje besedy pro rodiče, kde se věnuje tématům výchovy a partnerských vztahů. Pokračování textu Terapie pachatelů domácího násilí. Rozhovor s Annou Stodolovou