Archiv pro rubriku: ČCE

Neúnavný sedmdesátník stojí na stráži víry. Ocenění PRO ECCLESIA Jaroslavu Kalouskovi

Českobratrská církev evangelická udržuje dlouhodobě vztahy s komunitami krajanů, kteří, ač vzdáleni, uchovali si evangelickou víru a částečně i český jazyk. Nelze vyjmenovat všechny, kteří stáli či stojí v čele tamních sborových společenství; s vděčností myslím na již zesnulé manžele Hájkovy z Velikého Srediště v Srbsku a zesnulého bratra Josefa Jančíka z Bohemky na Ukrajině, který ke sklonku života předal péči o sbor sestře Ludmile Sverdlové. Marie Provazníková z ukrajinské Veselynivky, Zdenka Pagáčová ze sboru v chorvatském Bjeliševci, Karel Pospíšil a Věra Pospíšilová z polského Zelova – ti všichni jsou sloupy tamních sborových společenství. Pokračování textu Neúnavný sedmdesátník stojí na stráži víry. Ocenění PRO ECCLESIA Jaroslavu Kalouskovi

Zázraky Kirchentagu

DSC_0370Z Kirchentagu jsme se vrátili zpět do Česka plni dojmů. Mezi svátkem Nanebevstoupení Páně a následující nedělí se do Berlína a Wittenbergu sjelo přes 100 000 křesťanů. Oranžovými šálami zaplavili berlínské výstaviště, centrum města i spoustu dalších míst německé metropole. Na návštěvníky čekalo podle programové brožury 2500 programů, mezi nimiž si každý mohl vybrat. Bohoslužby, moderované debaty, koncerty, výstavy, workshopy, ranní pobožnosti a práce s Biblí, tržiště možností. První zázrak je, že se podaří takovou akci vůbec zorganizovat. Pokračování textu Zázraky Kirchentagu

Ekuména rozšiřuje obzory. Rozhovor s Gerhardem Frey-Reininghausem

Původně zamýšlené dva roky v Praze se trochu protáhly

DSC_0402Gerhard Frey-Reininghaus (*1951) vyrostl v rodině se třemi sourozenci ve Württembersku na jihu Německa. Po maturitě strávil rok v Americe, vystudoval teologii a jedenáct let působil jako farář v Köngenu u Stuttgartu. V roce 1990 přišel do Prahy; nejprve na dvouleté stipendium na Evangelickou teologickou fakultu, pak ale dostal nabídku práce v Ústřední církevní kanceláři. Z funkce vedoucího ekumenického oddělení a šéfa úseku vnějších vztahů odchází do důchodu po více než 20 letech.

Jaké jsi měl dětství a kde jsi je prožil?

Předškolní léta jsem prožil ve vesnici Neckarmühlbach na jihu Německa, v oblasti tradičně dosti religiózní. Rodiče pracovali v zemědělské firmě, která se specializovala na produkci semen různých plodin, celá rodina pomáhala v hospodářství. Moje maminka byla válečná vdova – její první manžel padl ve válce. Proto mám staršího nevlastního bratra. Z jejího druhého manželství pocházejí moje dvě sestry a já. V roce 1958 jsme se přestěhovali do Weissbachu, všichni jsme tam pomáhali na farmě.

Kde všude jsi studoval?

V patnácti jsem odešel do semináře, vlastně klášterní školy v Maulbronnu a po dvou letech do podobné školy v Blaubeurenu. Ve Württembersku lze získat stipendium pro studium na gymnáziu. Výuka v těchto internátních školách existuje od dob reformace, vlastně už skoro 500 let. Takto se mohly dostat ke studiu děti, jejichž rodiče na to neměli peníze. Dnes systém funguje trochu jinak, ale stále je to možnost, jak se dostat k velmi kvalitnímu vzdělání. A pro mě to byl také trochu útěk od nekončící práce na farmě. Po maturitě jsem byl rok v Americe, to mě hodně ovlivnilo a asi i změnilo, Šlo o studentskou výměnu, žil jsem v metodistické farářské rodině, učil němčinu a německou kulturu a působil i v sociální oblasti. Pak jsem šel teprve studovat teologii.

Co tě k rozhodnutí stát se farářem přivedlo?

Moje maminka tvrdí, že když mně byly čtyři roky, prohlásil jsem, že budu farářem a že budu kázat z kazatelny. A já jsem opravdu neměl nikdy jiný plán než se tím farářem stát. Když jsem byl malý, dostal jsem od rodičů ilustrovanou Bibli, kde se daly obrázky vymalovávat jako omalovánky. To mě hrozně bavilo. Rodiče mě vždycky podporovali a já jsem k tomu farářskému povolání nenásilně směřoval. Teologii jsem studoval na univerzitě v Tübingenu a v Mohuči. Zabýval jsem se také vězeňstvím a sociální prací, hlavně pomocí propuštěným z výkonu trestu. Ale práce faráře byla vždy moje priorita.

Jak ses dostal do Čech?

Po studiích jsem byl 11 let farářem ve sboru v Köngenu, takové větší vesnici nedaleko Stuttgartu. Moje žena, také teoložka, tam pracovala s mládeží. Organizovala například setkávání mladých lidí za železnou oponou – v Československu, Polsku a Maďarsku. A tehdy jsme si řekli, že dozrál čas na nějakou změnu a že bychom mohli zkusit život v zahraničí. Zkoumali jsme různé možnosti a nakonec získali stipendium od Světové rady církví do Prahy, kde se pod vlivem „glasnosti“ a „perestrojky“ poměry začaly uvolňovat. Takové studijní pobyty bývaly zpravidla na rok, ale nám řekli, že když je čeština tak těžká, vyšlou nás rovnou na dva roky, abychom stačili jazyk pochytit. Rozhodnutí padlo v září 1989 s tím, že pojedeme za rok. Hlásili jsme se tedy na synodní radě ČCE, tehdy byl synodním seniorem Josef Hromádka, a u Jaroslava Ondry na teologické fakultě. Mělo jít o postgraduální studium, nepříliš akademické, spíše spjaté s církevní praxí.

Co jsi v Praze zpočátku dělal?

Chtěl jsem studovat materiály o J. L. Hromádkovi, fascinoval mě jako ekumenický člověk. A moje žena se už doma angažovala v projektech Světového dne modliteb, tak tady chtěla pokračovat a věnovat se taky ženské otázce. Liturgii Světového dne modliteb mělo v roce 1990 připravovat právě Československo. Ale pak, na podzim 1989, se děly v Evropě věci a my přišli na podzim 1990 do úplně jiné Prahy.

Jak to bylo s jazyky?

Chtěli jsme samozřejmě ovládnout češtinu, zároveň po revoluci najednou ve všech školách vyvstala velká potřeba učit cizí jazyky, hlavně němčinu a angličtinu. Tak jsme dostali nabídku učit na teologické fakultě němčinu. Studenti většinou trochu německy uměli, takže začátky nebyly nepřekonatelné, a zároveň jsme se my učili česky; šlo to celkem rychle. Navštěvovali jsme přitom kurz gramatiky na Filosofické fakultě a konverzaci na naší teologické fakultě – tehdy tam byla skupina asi deseti cizinců, kteří se česky intenzivně učili. Později jsme měli i soukromé učitele na takové reciproční přátelské bázi – měli jsme přátele, s kterými jsme se navštěvovali, vařili spolu, oni na nás mluvili česky a my na ně německy, a tak jsme se vzájemně zdokonalovali. S jednou starší dámou jsme zase chodili po pamětihodnostech, a i když ona ráda konverzovala německy, požádali jsme ji, aby s námi mluvila jen česky.

Z plánovaných dvou let v Praze se nakonec stalo trochu více, že?

Na fakultě nám profesor Filipi nabídl pozice odborných asistentů na katedře praktické teologie, to bylo první prodloužení o rok. No a pak jsem dostal nabídku od tehdejšího děkana Jakuba Trojana dělat mu asistenta a byly z toho další tři roky. Tehdy se rodil koncept nové fakulty, opětovně včleněné do Univerzity Karlovy, pro fakultu se hledala nová budova, sháněli se podporovatelé a dárci, pak se budova kupovala a rekonstruovala. Mou prací byly v souvislosti s novou fakultní budovou mezinárodní vztahy. A protože peníze, které jsme dostali od zahraničních církví, nemohly jít do státní univerzitní budovy, sbíraly se pro ČCE. Znamenalo to pro mě na ústředí církve řadu jednání, zařizoval jsem všechno možné.

A jak ses potom octl v Ústřední církevní kanceláři?

2014 Bad AlFakultní budova, včetně rekonstrukce a vybavení, nakonec stála okolo 130 milionů korun. Velkolepé dílo. Když se vše realizovalo, zůstaly nějaké dluhy. A tak mě tehdejší synodní senior Pavel Smetana požádal, abych se tomu věnoval dále, protože jsem tomu rozuměl, vše kolem financování fakulty jsem znal a měl jsem i potřebné kontakty v zahraničí. Byl jsem zároveň stále farářem Württemberské církve. Díky angažmá v oblasti česko-německých vztahů mě württemberská církev na mou žádost uvolnila na další čtyři roky, protože budování nových vztahů na tomto poli viděla jako smysluplné a potřebné. A tak jsem od 1. září 1996 nastoupil do Ústřední církevní kanceláře na ekumenické oddělení. Loni na podzim to bylo dvacet let.

Ekumena znamená jednak kontakty s církvemi jiných konfesí, jednak s protestanty po celém světě. S kolika církvemi vlastně ČCE spolupracuje nebo má partnerství?

Je to kolem čtyřiceti církví a církevních organizací. Velmi bohaté sousedské vztahy máme s Bavorskou luterskou církví a Saskou luterskou církví. Děláme některé věci společně, často se vídáme a navštěvujeme. Velkou roli hrají samozřejmě i osobní kontakty v mnoha rovinách – na úrovni jednotlivců, sborů, zájmových skupin i na rovině celocírkevní.

Které církve jsou ČCE nejbližší a s kterými je spolupráce nejtěsnější?

Nejbližší nám jsou unionované církve v Německu, Bádenská, Hesenská, Falcká a Porýnská. Stejně jako naše církev nesou tradici luterskou i reformovanou, spolupracujeme s nimi od padesátých let. Blízko jsou nám samozřejmě také naši bratři a naše sestry na Slovensku, bohaté kontakty máme jak s luterány, tak s reformovanými. V Polsku máme v posledních letech živější vztahy díky Setkání křesťanů střední a východní Evropy, dříve jsme věděli spíše jen o našich krajanech v Zelově nebo o pobělohorských exulantech v Reformované církvi; kontakty s Luterskou církví se moc nepěstovaly. S reformovanými Maďary máme naopak bohaté kontakty od dob tolerančního patentu, kdy nám v kazatelské nouzi pomohli. Hodně maďarských studentů z Reformované církve na Slovensku studovalo v sedmdesátých a osmdesátých letech na naší Evangelické teologické fakultě v Praze a přátelství od těch časů přetrvává. Pěstujeme vztahy i s rakouskými církvemi, takže se dá říct, že máme vztahy se všemi evangelickými církvemi sousedních zemí. No a k tomu musíme ještě připočítat tradiční těsné vztahy s Valdenskými v Itálii, s reformovanou církví ve Francii, se sjednocenou církví ve Velké Británii a se Skotskou církví.

To se pohybujeme v Evropě. Co zámoří?

Ještě musím zmínit, že ČCE je od roku 2004 členem Luterského světového svazu, což přineslo další rozšíření kontaktů o luterské církve ve Skandinávii a Pobaltí. A nesmíme zapomenout na krajanské české sbory ve východní Evropě – v Srbsku, Chorvatsku, Rumunsku, Polsku a na Ukrajině – ale to je trochu jiná kapitola. Pokud jde o to zámoří, v USA spolupracujeme se společenstvími, která byla původně také krajanská, ale dnes už to jsou spíše Američané s náklonností k Česku. Patří převážně k Presbyterní církvi v USA, spolupracujeme ale i s americkými luterány – poslední roky zvou například naše studenty jako vedoucí na své letní tábory. Po revoluci se začaly také rozvíjet vztahy s Presbyterní církví v Jižní Koreji – začalo to jedním korejským studentem a dnes máme v Kobylisích velkou skupinu korejských křesťanů. Před několika lety jsme navázali kontakty i s druhou presbyterní církví v Koreji a dokonce i s Tchaj-wanem. To jsem vyjmenoval naše aktivní kontakty. Kontakty spíše na osobní bázi máme s Mexikem, Kubou, Keňou a možná i dalšími. Mě trochu trápí, že na tento takzvaný „třetí svět“ trochu zapomínáme a orientujeme se víc na Západ.

Žádnou mezinárodně orientovanou pomoc nemáme?

Něco na ten způsob je naše pomoc krajanským sborům ve východní Evropě. Německé církve púsobí v rozvojových zemích, naše církev se stará o ty původně exulantské skupiny Čechů, roztroušené na východ od nás. Jsme malá církev, děláme, co je v našich silách.

Co je na práci v ekumenickém oddělení nejzajímavější a co tě nejvíce těší?

Nejzajímavější je pro mě setkávání s lidmi z jiných církví. Mluvit s nimi, slavit společné bohoslužby. Každá země je jiná kulturně, a přesto máme dost společného. A co je nejhezčí? Když z partnerských vztahů vyroste něco konkrétního a hlubšího – například když naši faráři jedou na rok či na dva sloužit do sborů církve ve Skotsku.

Odchodem do důchodu přenecháš post vedoucího ekumenického oddělení svému nástupci. Budeš ČCE nadále v něčem pomáhat?

Teď v březnu završím čtyřicet let v církevní službě. Víc let v Česku než v Německu. A jak je z našeho povídání patrné, ekumena se stala mým životem. Budu tedy v ekumenickém oddělení nadále externě na malý úvazek vypomáhat, abych dokončil věci spojené s výročími, která v posledních letech slavíme; jsem předseda komise k tomu ustavené. Čeká nás ještě mezinárodní konference k 500. výročí Lutherovy reformace v senátu a celocírkevní oslava tohoto výročí v září v Ratiboři. Také se těším, že budu mít více času na čtení. To mi teď velmi chybí. A kolegové faráři už teď avizují, že mě budou zvát, abych kázal, když budou mít povinnosti jinde. Na to se těším, pokud budu zdráv a při síle. Zůstávám v Praze a myslím, že nudit se v důchodu nebudu.2011 maminka (1)

Přejeme klid, odpočinek a chuť k další spolupráci. Co bys popřál našim čtenářům?

Rád bych poděkoval mnoha lidem v ČCE a v ekumeně za krásné přijetí a přátelství, za to vše jsem hluboce vděčný. Přeju čtenářům, aby nacházeli důvody k radosti. A takovým důvodem naše víra je. Ekumena rozšiřuje obzory a dává pocítit, že jsme částí jednoho těla Ježíše Krista po celém světě. A máme-li to zažít, musíme nejen čekat, až něco přijde k nám, ale mít odvahu i hledat a vykročit. Přeju všem, aby cítili, že víra je silou, která mnohem více povzbuzuje, než tíží.

Připravila Daniela Ženatá.

Synodní rada ČCE k zneužívání pojmu „křesťanské hodnoty“

1 foto prohlášení ke kř hJsme hluboce znepokojeni způsobem, jakým v posledních měsících někteří veřejní činitelé volají po návratu ke „křesťanským hodnotám nebo kořenům“, k „semknutí kolem své křesťanské identity“ nebo „návratu k svým křesťanským kořenům“. Přijetí zákona o Velkém pátku jako státním svátku se zdůvodňovalo podporou křesťanské identity oproti náporu identit jiných. K návratu ke křesťanským kořenům jako k obraně proti islámskému fundamentalismu vyzval na letošních svatováclavských slavnostech i prezident Miloš Zeman. Pokračování textu Synodní rada ČCE k zneužívání pojmu „křesťanské hodnoty“

Změny ve vedení Ústřední církevní kanceláře ČCE

úvodníVedoucí tajemník Ústřední církevní kanceláře ČCE Martin Kocanda skončil ve své funkci k 31. 12. 2016, 1. 1. 2017 ho na základě výsledku výběrového řízení vystřídal Jaromír Plíšek.

Jaromír Plíšek je absolvent Českého vysokého učení technického, souběžně studoval  na Karlově univerzitě rumunistiku. Od roku 1993 pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí a působil jako velvyslanec v Rumunsku a Maďarsku. V letech 1991–1997 byl člen synodní rady ČCE na pozici 2. náměstka synodního kurátora.

K 31. 12. 2016 ukončil pracovní poměr také náměstek vedoucího tajemníka pro personalistiku a provoz a vedoucí provozního oddělení Jiří Tregler. Do funkce vedoucího provozního oddělení k 1. 1. 2017 nastoupil nový pracovník Vladimír Podroužek.

K 31. 3. 2017 odešel do důchodu dlouholetý náměstek vedoucího tajemníka pro vnější vztahy Gerhard Frey-Reininghaus, který také vedl ekumenické oddělení. Na místě vedoucího ekumenického oddělení ho vystřídal Oliver Engelhardt, který již dříve v ekumenickém oddělení Ústřední církevní kanceláře ČCE působil.DSC_1604

Nové webové stránky Českobratrské církve evangelické

e-cirkev českyNa začátku března byly spuštěny nové webové stránky Českobratrské církve evangelické. Nacházejí se na stejné adrese jako ty dosavadní (www.e-cirkev.cz), změnily však podobu a částečně i obsah. Přinášejí stručný vhled do naší bohaté historie, současného dění i do budoucích plánů a přání, ale také se dočtete, čemu jako křesťané věříme, jak vypadá církevní život a kde je možné se s námi setkávat. Vpravo nahoře lze přepnout do stručné anglické a německé verze, v nichž se nachází základní informace o církvi, kontakty a odkaz na Ekumenický bulletin.

Zároveň vznikla zcela nová stránka ústředí ČCE s adresou http://www.uckcce.cz/ pro ty, kdo hledají informace spíše „úřednické“: o Ústřední církevní kanceláři Českobratrské církve evangelické, o synodní radě a o synodu. Tato webová stránka však nemá cizojazyčné mutace.

Má to smysl! Rozhovor s Vladimírem Zikmundem

úvodníNěkolik desetiletí byly církve z rozhodnutí vlády závislé na státním rozpočtu a tato situace přetrvávala i po změně režimu v roce 1989. Zásadní změna nastala teprve před několika lety: v roce 2012 byl schválen zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Pro církve tak nastalo období postupného finančního osamostatnění – příspěvek od státu se každý rok snižuje, až se v roce 2030 jeho vyplácení ukončí.

Souběžně však dochází k finančnímu vyrovnání, podle něhož Českobratrská církev evangelická obdrží postupně do roku 2043 částku 2,26 miliard korun; jedná se o náhradu za majetek, který byl církvi socialistickým režimem odebrán. Počínaje rokem 2017 je část těchto peněz rozdělována grantovým systémem na diakonické a rozvojové projekty. Jaká je praxe, popisuje synodní kurátor Českobratrské církve evangelické Vladimír Zikmund. Pokračování textu Má to smysl! Rozhovor s Vladimírem Zikmundem

Čeští evangelíci si připomínají 500 let evropské reformace

Stejně jako ostatní Evropané si i Češi připomínají v roce 2017 osobnost Martina Luthera, jehož 95 tezí, které přibil na dveře chrámu ve Wittenbergu v roce 1517, znamená počátek evropské reformace. V předcházejících letech Češi vzpomínali na události, které evropské reformaci předcházely – upálení Jana Husa a Jeronýma Pražského na kostnickém koncilu v letech 1415 a 1416. A právě k myšlenkám Jana Husa se o století později přihlásil i Martin Luther. Pokračování textu Čeští evangelíci si připomínají 500 let evropské reformace

Evangelická akademie získala ocenění za práci s Romy

U příležitosti Mezinárodního dne lidských práv se 10. prosince konalo v Praze vyhlášení cen Roma Spirit 2016. Tento projekt podporuje snahu všech, kteří se podílejí na zlepšení životních podmínek Romů v České republice.

ředitelka školy Jitka Jarošová (vpravo)
ředitelka školy Jitka Jarošová (vpravo)

Mezi pěti oceněnými, v kategorii Společnost-firma/zaměstnavatel, zaměřené na sociální pomoc a podporu romské komunity, získala cenu také Evangelická akademie v Praze. Tato vyšší odborná škola sociální práce a střední odborná škola se od roku 1997 zaměřuje na sociální činnost v prostředí etnických minorit, a umožňuje tak velmi kvalitní vzdělání romským studentům, a to i dálkovou formou. Počet Romů, kteří jsou úspěšnými absolventy této školy, je jedním z důkazů vysoké kvality a odbornosti akademie.