Původně zamýšlené dva roky v Praze se trochu protáhly
Gerhard Frey-Reininghaus (*1951) vyrostl v rodině se třemi sourozenci ve Württembersku na jihu Německa. Po maturitě strávil rok v Americe, vystudoval teologii a jedenáct let působil jako farář v Köngenu u Stuttgartu. V roce 1990 přišel do Prahy; nejprve na dvouleté stipendium na Evangelickou teologickou fakultu, pak ale dostal nabídku práce v Ústřední církevní kanceláři. Z funkce vedoucího ekumenického oddělení a šéfa úseku vnějších vztahů odchází do důchodu po více než 20 letech.
Jaké jsi měl dětství a kde jsi je prožil?
Předškolní léta jsem prožil ve vesnici Neckarmühlbach na jihu Německa, v oblasti tradičně dosti religiózní. Rodiče pracovali v zemědělské firmě, která se specializovala na produkci semen různých plodin, celá rodina pomáhala v hospodářství. Moje maminka byla válečná vdova – její první manžel padl ve válce. Proto mám staršího nevlastního bratra. Z jejího druhého manželství pocházejí moje dvě sestry a já. V roce 1958 jsme se přestěhovali do Weissbachu, všichni jsme tam pomáhali na farmě.
Kde všude jsi studoval?
V patnácti jsem odešel do semináře, vlastně klášterní školy v Maulbronnu a po dvou letech do podobné školy v Blaubeurenu. Ve Württembersku lze získat stipendium pro studium na gymnáziu. Výuka v těchto internátních školách existuje od dob reformace, vlastně už skoro 500 let. Takto se mohly dostat ke studiu děti, jejichž rodiče na to neměli peníze. Dnes systém funguje trochu jinak, ale stále je to možnost, jak se dostat k velmi kvalitnímu vzdělání. A pro mě to byl také trochu útěk od nekončící práce na farmě. Po maturitě jsem byl rok v Americe, to mě hodně ovlivnilo a asi i změnilo, Šlo o studentskou výměnu, žil jsem v metodistické farářské rodině, učil němčinu a německou kulturu a působil i v sociální oblasti. Pak jsem šel teprve studovat teologii.
Co tě k rozhodnutí stát se farářem přivedlo?
Moje maminka tvrdí, že když mně byly čtyři roky, prohlásil jsem, že budu farářem a že budu kázat z kazatelny. A já jsem opravdu neměl nikdy jiný plán než se tím farářem stát. Když jsem byl malý, dostal jsem od rodičů ilustrovanou Bibli, kde se daly obrázky vymalovávat jako omalovánky. To mě hrozně bavilo. Rodiče mě vždycky podporovali a já jsem k tomu farářskému povolání nenásilně směřoval. Teologii jsem studoval na univerzitě v Tübingenu a v Mohuči. Zabýval jsem se také vězeňstvím a sociální prací, hlavně pomocí propuštěným z výkonu trestu. Ale práce faráře byla vždy moje priorita.
Jak ses dostal do Čech?
Po studiích jsem byl 11 let farářem ve sboru v Köngenu, takové větší vesnici nedaleko Stuttgartu. Moje žena, také teoložka, tam pracovala s mládeží. Organizovala například setkávání mladých lidí za železnou oponou – v Československu, Polsku a Maďarsku. A tehdy jsme si řekli, že dozrál čas na nějakou změnu a že bychom mohli zkusit život v zahraničí. Zkoumali jsme různé možnosti a nakonec získali stipendium od Světové rady církví do Prahy, kde se pod vlivem „glasnosti“ a „perestrojky“ poměry začaly uvolňovat. Takové studijní pobyty bývaly zpravidla na rok, ale nám řekli, že když je čeština tak těžká, vyšlou nás rovnou na dva roky, abychom stačili jazyk pochytit. Rozhodnutí padlo v září 1989 s tím, že pojedeme za rok. Hlásili jsme se tedy na synodní radě ČCE, tehdy byl synodním seniorem Josef Hromádka, a u Jaroslava Ondry na teologické fakultě. Mělo jít o postgraduální studium, nepříliš akademické, spíše spjaté s církevní praxí.
Co jsi v Praze zpočátku dělal?
Chtěl jsem studovat materiály o J. L. Hromádkovi, fascinoval mě jako ekumenický člověk. A moje žena se už doma angažovala v projektech Světového dne modliteb, tak tady chtěla pokračovat a věnovat se taky ženské otázce. Liturgii Světového dne modliteb mělo v roce 1990 připravovat právě Československo. Ale pak, na podzim 1989, se děly v Evropě věci a my přišli na podzim 1990 do úplně jiné Prahy.
Jak to bylo s jazyky?
Chtěli jsme samozřejmě ovládnout češtinu, zároveň po revoluci najednou ve všech školách vyvstala velká potřeba učit cizí jazyky, hlavně němčinu a angličtinu. Tak jsme dostali nabídku učit na teologické fakultě němčinu. Studenti většinou trochu německy uměli, takže začátky nebyly nepřekonatelné, a zároveň jsme se my učili česky; šlo to celkem rychle. Navštěvovali jsme přitom kurz gramatiky na Filosofické fakultě a konverzaci na naší teologické fakultě – tehdy tam byla skupina asi deseti cizinců, kteří se česky intenzivně učili. Později jsme měli i soukromé učitele na takové reciproční přátelské bázi – měli jsme přátele, s kterými jsme se navštěvovali, vařili spolu, oni na nás mluvili česky a my na ně německy, a tak jsme se vzájemně zdokonalovali. S jednou starší dámou jsme zase chodili po pamětihodnostech, a i když ona ráda konverzovala německy, požádali jsme ji, aby s námi mluvila jen česky.
Z plánovaných dvou let v Praze se nakonec stalo trochu více, že?
Na fakultě nám profesor Filipi nabídl pozice odborných asistentů na katedře praktické teologie, to bylo první prodloužení o rok. No a pak jsem dostal nabídku od tehdejšího děkana Jakuba Trojana dělat mu asistenta a byly z toho další tři roky. Tehdy se rodil koncept nové fakulty, opětovně včleněné do Univerzity Karlovy, pro fakultu se hledala nová budova, sháněli se podporovatelé a dárci, pak se budova kupovala a rekonstruovala. Mou prací byly v souvislosti s novou fakultní budovou mezinárodní vztahy. A protože peníze, které jsme dostali od zahraničních církví, nemohly jít do státní univerzitní budovy, sbíraly se pro ČCE. Znamenalo to pro mě na ústředí církve řadu jednání, zařizoval jsem všechno možné.
A jak ses potom octl v Ústřední církevní kanceláři?
Fakultní budova, včetně rekonstrukce a vybavení, nakonec stála okolo 130 milionů korun. Velkolepé dílo. Když se vše realizovalo, zůstaly nějaké dluhy. A tak mě tehdejší synodní senior Pavel Smetana požádal, abych se tomu věnoval dále, protože jsem tomu rozuměl, vše kolem financování fakulty jsem znal a měl jsem i potřebné kontakty v zahraničí. Byl jsem zároveň stále farářem Württemberské církve. Díky angažmá v oblasti česko-německých vztahů mě württemberská církev na mou žádost uvolnila na další čtyři roky, protože budování nových vztahů na tomto poli viděla jako smysluplné a potřebné. A tak jsem od 1. září 1996 nastoupil do Ústřední církevní kanceláře na ekumenické oddělení. Loni na podzim to bylo dvacet let.
Ekumena znamená jednak kontakty s církvemi jiných konfesí, jednak s protestanty po celém světě. S kolika církvemi vlastně ČCE spolupracuje nebo má partnerství?
Je to kolem čtyřiceti církví a církevních organizací. Velmi bohaté sousedské vztahy máme s Bavorskou luterskou církví a Saskou luterskou církví. Děláme některé věci společně, často se vídáme a navštěvujeme. Velkou roli hrají samozřejmě i osobní kontakty v mnoha rovinách – na úrovni jednotlivců, sborů, zájmových skupin i na rovině celocírkevní.
Které církve jsou ČCE nejbližší a s kterými je spolupráce nejtěsnější?
Nejbližší nám jsou unionované církve v Německu, Bádenská, Hesenská, Falcká a Porýnská. Stejně jako naše církev nesou tradici luterskou i reformovanou, spolupracujeme s nimi od padesátých let. Blízko jsou nám samozřejmě také naši bratři a naše sestry na Slovensku, bohaté kontakty máme jak s luterány, tak s reformovanými. V Polsku máme v posledních letech živější vztahy díky Setkání křesťanů střední a východní Evropy, dříve jsme věděli spíše jen o našich krajanech v Zelově nebo o pobělohorských exulantech v Reformované církvi; kontakty s Luterskou církví se moc nepěstovaly. S reformovanými Maďary máme naopak bohaté kontakty od dob tolerančního patentu, kdy nám v kazatelské nouzi pomohli. Hodně maďarských studentů z Reformované církve na Slovensku studovalo v sedmdesátých a osmdesátých letech na naší Evangelické teologické fakultě v Praze a přátelství od těch časů přetrvává. Pěstujeme vztahy i s rakouskými církvemi, takže se dá říct, že máme vztahy se všemi evangelickými církvemi sousedních zemí. No a k tomu musíme ještě připočítat tradiční těsné vztahy s Valdenskými v Itálii, s reformovanou církví ve Francii, se sjednocenou církví ve Velké Británii a se Skotskou církví.
To se pohybujeme v Evropě. Co zámoří?
Ještě musím zmínit, že ČCE je od roku 2004 členem Luterského světového svazu, což přineslo další rozšíření kontaktů o luterské církve ve Skandinávii a Pobaltí. A nesmíme zapomenout na krajanské české sbory ve východní Evropě – v Srbsku, Chorvatsku, Rumunsku, Polsku a na Ukrajině – ale to je trochu jiná kapitola. Pokud jde o to zámoří, v USA spolupracujeme se společenstvími, která byla původně také krajanská, ale dnes už to jsou spíše Američané s náklonností k Česku. Patří převážně k Presbyterní církvi v USA, spolupracujeme ale i s americkými luterány – poslední roky zvou například naše studenty jako vedoucí na své letní tábory. Po revoluci se začaly také rozvíjet vztahy s Presbyterní církví v Jižní Koreji – začalo to jedním korejským studentem a dnes máme v Kobylisích velkou skupinu korejských křesťanů. Před několika lety jsme navázali kontakty i s druhou presbyterní církví v Koreji a dokonce i s Tchaj-wanem. To jsem vyjmenoval naše aktivní kontakty. Kontakty spíše na osobní bázi máme s Mexikem, Kubou, Keňou a možná i dalšími. Mě trochu trápí, že na tento takzvaný „třetí svět“ trochu zapomínáme a orientujeme se víc na Západ.
Žádnou mezinárodně orientovanou pomoc nemáme?
Něco na ten způsob je naše pomoc krajanským sborům ve východní Evropě. Německé církve púsobí v rozvojových zemích, naše církev se stará o ty původně exulantské skupiny Čechů, roztroušené na východ od nás. Jsme malá církev, děláme, co je v našich silách.
Co je na práci v ekumenickém oddělení nejzajímavější a co tě nejvíce těší?
Nejzajímavější je pro mě setkávání s lidmi z jiných církví. Mluvit s nimi, slavit společné bohoslužby. Každá země je jiná kulturně, a přesto máme dost společného. A co je nejhezčí? Když z partnerských vztahů vyroste něco konkrétního a hlubšího – například když naši faráři jedou na rok či na dva sloužit do sborů církve ve Skotsku.
Odchodem do důchodu přenecháš post vedoucího ekumenického oddělení svému nástupci. Budeš ČCE nadále v něčem pomáhat?
Teď v březnu završím čtyřicet let v církevní službě. Víc let v Česku než v Německu. A jak je z našeho povídání patrné, ekumena se stala mým životem. Budu tedy v ekumenickém oddělení nadále externě na malý úvazek vypomáhat, abych dokončil věci spojené s výročími, která v posledních letech slavíme; jsem předseda komise k tomu ustavené. Čeká nás ještě mezinárodní konference k 500. výročí Lutherovy reformace v senátu a celocírkevní oslava tohoto výročí v září v Ratiboři. Také se těším, že budu mít více času na čtení. To mi teď velmi chybí. A kolegové faráři už teď avizují, že mě budou zvát, abych kázal, když budou mít povinnosti jinde. Na to se těším, pokud budu zdráv a při síle. Zůstávám v Praze a myslím, že nudit se v důchodu nebudu.
Přejeme klid, odpočinek a chuť k další spolupráci. Co bys popřál našim čtenářům?
Rád bych poděkoval mnoha lidem v ČCE a v ekumeně za krásné přijetí a přátelství, za to vše jsem hluboce vděčný. Přeju čtenářům, aby nacházeli důvody k radosti. A takovým důvodem naše víra je. Ekumena rozšiřuje obzory a dává pocítit, že jsme částí jednoho těla Ježíše Krista po celém světě. A máme-li to zažít, musíme nejen čekat, až něco přijde k nám, ale mít odvahu i hledat a vykročit. Přeju všem, aby cítili, že víra je silou, která mnohem více povzbuzuje, než tíží.
Připravila Daniela Ženatá.
Jak se Českobratrská církev evangelická vyrovnávala se změnou svého postavení po listopadu 1989 z hlediska „smíření a odpuštění“, bereme-li v úvahu i širší rámec daný výročím vystoupení Martina Luthera před pěti sty roky?
