Archiv pro rubriku: Nezařazené

Bulletin 48 – advent 2019

Milí čtenáři,

o tom, že výročí v naší církvi nechtějí skončit, jsem psala už v minulém úvodníku letos v létě. A teď přichází výročí další, rovněž významné. Nemá sice křesťanské podhoubí, ale křesťanů se týká bytostně, vždyť v něm jde o svobodu! O svobodu nás všech, občanů bývalého Československa, kteří si ji vymohli při sametové revoluci, v „sametovém něžném Listopadu“ roku 1989. Tedy právě před třiceti lety!

A jak je to dnes? Máme pořád důvod k radosti? Co a kam se za těch 30 let ztratilo? Pochybnosti a otázky nás utvrzují v jednom – boj o svobodu nekončí nikdy.

Nemá valného smyslu popisovat, co všechno vás v novém Bulletinu čeká, jednu významnou událost bych ale přece jen ráda ještě zmínila, a tentokrát skutečně ryze církevní – úplně nová evangelická škola s názvem Filipka, s jejíž ředitelkou jste si mohli v minulém Bulletinu přečíst rozhovor, se v září opravdu slavnostně otevřela. Ve škole je veselo, spokojeni jsou jak malí žáčkové, tak učitelský sbor. Věřme, že to tak bude napořád. A věřme také, že vás nový Bulletin něčím zaujme.

Advent přichází, můžeme se opět těšit na vánoce, na oslavu narození Syna Božího, který přišel mezi nás, aby nás provázel a utěšoval, aby nás držel nad vodou a hlavně byl s námi i nad námi jako vidina věcí nadcházejících.

Jana_PliskovaS přáním pokoje Božího

za redakční radu Jana Plíšková

Bulletin 47 – léto 2019

Milí čtenáři,

opravdu velká výročí se v naší církvi slavila od roku 2015 do roku 2018 téměř bez zastavení. A konec zatím není vidět. Letos v červnu totiž slaví 30 let existence Diakonie Českobratrské církve evangelické, která se ustavila paradoxně velmi těsně ještě před sametovou revolucí a změnou režimu. Tato organizace je zaměřena na sociální služby a za těch 30 let se jí toho podařilo opravdu hodně; stala se schopnou a věhlasnou neziskovou organizací, má i centrum humanitární pomoci, působící v zemích pustošených hladem, povodněmi a dalšími katastrofami. Je pevně ukotvena i v uprchlických táborech, od střední Evropy opravdu hodně vzdálených. A nutno dodat, že po katolické charitě je to druhá největší organizace tohoto typu v naší zemi. Tomuto výročí se jistě budeme věnovat v následujícím zpravodaji, ale o tom, že se Diakonii podařilo například rekonstruovat pro malé žáky pět škol až v Barmě, si přečtete již nyní; máme z toho radost.

Evangelická akademie – to je další organizace, na kterou může být naše církev hrdá. Dosah jejího působení je pro změnu ryze středoevropský, ale neméně důležitý. V jejím rámci působí v České republice už sedm škol, o té úplně nové, sedmé, která vznikla v Brně a jmenuje se půvabně – Filipka, se v rozhovoru s její ředitelkou dočtete také.

Českobratrská církev evangelická si všímá a zasazuje se za ty, kdo jsou kvůli svému přesvědčení nebo své víře ve světě utlačováni. Nemáme schopnost ani moc aktivně zasáhnout, můžeme však na situaci upozorňovat, pořádat diskuse nebo demonstrativní vzdorná shromáždění. I o tom si tentokrát přečtete – jistě ne poprvé a jistě ne naposled. Věřme, že nastanou časy, kdy těchto protestních počinů nebude třeba. Když ne teď a tady, tak jednou v království Božím. Toho se držme.

S přáním pokojného a pokud možno svěžího léta,

za redakční radu

Jana_PliskovaJana Plíšková

Bulletin 46 – Velikonoce 2019

Milí čtenáři,

máme radost, že vám můžeme představit nové, velikonoční číslo našeho Bulletinu. Musíme se v něm ale vrátit ke dvěma událostem, které už nejsou úplně čerstvé, mají však pro nás velký význam.

O stoletém výročí vzniku naší církve jsme psali již v minulých číslech, ta zásadní oslava se ale konala téměř na den přesně a na tomtéž místě, co naše církev v prosinci 1918 vznikla, takže zprávu o této události i s fotografiemi a videem z oslavy přinášíme až nyní.

Jan Palach. To jméno se nesmazatelně zapsalo do české historie v lednu roku 1969, kdy se tento student, necelého půl roku po okupaci Československa sovětskou armádou po boku s dalšími vojsky Varšavského paktu, na protest proti rezignaci české společnosti upálil. Po smutečním obřadu v pražském Karolinu, kde se se zemřelým loučila akademická obec, ale také statisíce dalších občanů, pak na Olšanských hřbitovech Jana Palacha pohřbil Jakub S. Trojan, profesor Evangelické teologické fakulty. Rozhovor s panem profesorem, ve kterém se k lednu roku 69 vrací, si můžete v Bulletinu přečíst také. Ráda ještě podotýkám, že pietní události, které se konaly v lednu tohoto roku v Praze poblíž Národního muzea, kde se Jan Palach upálil, byly důstojné a vkusné a promluvil při nich i náš synodní senior Daniel Ženatý a další představitelé Ekumenické rady církví.

Milí přátelé, nechť vás naděje, pokoj i radost, Bohem darované ve velikonočních svátcích, neopouštějí ani v časech následujících.

Jana_PliskovaJana Plíšková

Bulletin 45 – advent 2018

Milí čtenáři,

roky končící osmičkou jsou významné i v evropském, dokonce světovém měřítku, avšak speciálně v naší republice je těch osmičkových výročí opravdu hodně a jejich dosah je dalekosáhlý, do naší historie jsou pevně zapsána. A rok 2018 není výjimka.

Uplynulo 50 let od roku 1968, začínajícího zářným pražským jarem a končícího v totálním zmaru po okupaci sovětskou armádou a dalšími vojsky Varšavské smlouvy.

A ještě na jedno 50leté výročí bychom rádi upozornili, byť není osmičkové, s rokem 1968 však úzce souvisí – v lednu roku 69 se před Národním muzeem, na horním konci Václavského náměstí upálil student Jan Palach, který chtěl svým činem probudit český národ z letargie, která jej v měsících po sovětské okupaci neodvratně zachvacovala.

Skončeme nadějněji – máme také výročí stoleté, a tak je v tomto roce opravdu co slavit! 100 let od konce první světové války, ale také od vzniku Československé republiky, u jejíhož zrodu stál náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk, a 100 let od vzniku Českobratrské církve evangelické. Článek k výročí naší církve najdete v Ekumenickém bulletinu hned na prvním místě.

Nicméně platí, co hezky řekl ve svém kázání při oslavách ČCE v Pardubicích náš synodní senior: „Sto let sem, sto let tam“. Přichází advent. Kéž je nám vánoční zvěst posilou a nadějí. Kéž ve vánočním shonu nezapomínáme, kde brát oporu a radost a kde je zdroj pokoje, který převyšuje lidský rozum.

Jana_PliskovaS přáním všeho dobrého

Jana Plíšková

Bulletin 44 – Léto 2018

Úvodník

Vážení čtenáři,

 o tom, jak velká svoboda je v ekonomicky prosperující Čínské lidové republice, víme své. Není divu, že křesťané odtamtud prchají. Skutečně jsou tam ohroženi na životě.

A taky není divu, že prchají i k nám, do svobodné České republiky, kde by čekali porozumění, vstřícné přijetí. Ale nedočkají se, politické poměry této svobodné země moc vstřícné nejsou, rozhodně ne vůči migrantům. Ač se přitom ti mocní zaštiťují pojmem křesťanské hodnoty. Je to ovšem pojem zcela vyprázdněný, bezobsažný.

A tak se v tomto Bulletinu dočtete, jak se k těmto odmítnutým žadatelům o azyl naše církev staví.

O vzdoru Kubánců vůči jejich režimu píšeme po několikáté, i kubánští disidenti byli letos opět naší církví s porozuměním přijati. Doufáme, že z programu, který jsme pro ně v Knihovně Václava Havla připravili, měli radost.

A vám, milí přátelé, přejeme radost z léta. Ale především – mějme všichni v úctě svobodu, mějme radost z toho, když o ni nemusíme bojovat. Je to vzácný statek.

S přáním všeho dobrého

za redakční radu

Jana_PliskovaJana Plíšková

Bulletin 43 – Velikonoce úvodník

Milí čtenáři,

o tom, že poslední roky naši církev provázejí velká výročí, jste se mohli dočíst už v předchozích úvodnících. Ale výročí pro Českobratrskou církev evangelickou asi nejzásadnější je teprve před námi: Na podzim tohoto roku to bude 100 let, co naše církev vznikla. A jistě bude toto výročí nejnáročnější i z hlediska příprav, které jsou už teď v plném proudu. Oslava totiž musí být opravdu důstojná, musí být hodna důležitosti tohoto historického mezníku. Vznik naší církve je totiž důležitý nejen pro nás, evangelické křesťany, ale zrovna tak pro další občany naší země, ač si toho nemusí být vědomi. Oni se s námi potkávají, slyší o nás, když v médiích upozorňujeme na křivdu, lež, bezpráví, přijímají naši pomoc – pomoc kaplanů, jako učitelů, oddávajících…

Toto číslo Ekumenického bulletinu vychází těsně před velikonočními svátky. Je to záměr. Je to příležitost poukázat na to, že veliká a důstojná výročí nemusí být jen jednou za 100 nebo za 500 let, ale každoročně. Každoroční připomenutí konce pozemského žití Ježíše Krista a oslava jeho vítězství nad smrtí má pro nás dalekosáhlý význam. Přináší nám jistotu, bezpečí, pokoj. To za připomenutí rozhodně stojí, a dobře, že každý rok.

PlíškováPřeju vám, milí přátelé, aby se vám aspoň některý z předložených textů zalíbil, aby vás zaujal.

A především, ať vám nadcházející každoroční svátek velikonoční přinese pokoj a radost.

„Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“  (Zj 1,17c–18)

 Za redakční radu Jana Plíšková

Úvodník

Vážení a milí čtenáři,

o velká výročí v církevních kruzích, a obzvlášť v Českobratrské církvi evangelické, poslední roky opravdu není nouze. V roce 2015 uplynulo 600 let od brutální tragické smrti mistra Jana Husa, o rok později 600 let od stejného úmrtí Jeronýma Pražského a letos slavíme pětisté výročí počátku světové reformace, zosobněné v první řadě postavou Martina Luthera a podtržené přibitím jeho tezí na vrata kostela ve Wittenbergu. O dvou událostech, které se v souvislosti s tímto výročím naší církve týkají, se v novém čísle Ekumenického bulletinu, které otvíráte, můžete dočíst.

Těší nás to, zároveň ale nelze nepsat o temných a bolestných stránkách našeho žití, a hlavně o tom, co se s nimi dá dělat, jak se proti nim stavět. Postava doktora Denise Mukwegeho, statečného lékaře z Demokratické republiky Kongo, je nám v tomto smyslu krásným příkladem. Vypráví nám o něm Olga Navrátilová, členka rady Světového luterského svazu.

Advent, navzdory Zlému, který se v našem světě tak rád rozpíná, nám přináší naději. Přináší nám dobrou zprávu o tom, kdo je Pánem nade vším a od koho přijde naše spása. To je poselství, které se patří, zvláště teď, před Vánoci, rozhlašovat.

 „Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme.
Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.
Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“
(List Židům 4,14–16)

PlíškováJana Plíšková

úvodník

Milí čtenáři,

má mít církev zájem o politické dění? Určitě ano. Nejsme lhostejní k bezpráví ve světě a nemůže nám být jedno ani to, kdo vládne v zemi naší, zda vládne mravně, zda působí ve prospěch svých občanů a ne ve prospěch svůj. Politika není špína, jak se říkává, i když ji to ohrožuje; politika je správa věcí veřejných a od toho nelze dávat ruce pryč – právě proto, že jsme křesťané.

Provolání synodu ČCE k blížícím se volbám v ČR, nejen parlamentních, ale i prezidentských, které v tomto Bulletinu najdete, o tom svědčí. Je to prohlášení v rovině obecné, dává však najevo, že poslancům synodu, které jsme si zvolili, a kteří tedy mluví za nás za všechny, není lhostejné, kdo a jak se o naši zemi stará a právě i to, koho si do čela naší země zvolíme.

Ráda také upozorňuji na delší rozhovor s pracovníkem ústředí ČCE, kterého leckdo z vás zná osobně a který na konci března po mnoha letech sice oficiálně skončil, do ústraní však rozhodně neodchází.

A z ostatního, co je jistě také pro leckoho zajímavé, bych ráda zmínila článek z rubriky Diakonie. Poněkud nevšední příběh o sochách z Diakonie v Litoměřicích určitě totiž stojí za přečtení – pobaví vás i potěší, protože má dobrý konec.

Příště si o nás přečtete až v čase adventním. Přejeme vám do té doby dobře a smysluplně strávený čas a navíc naději a pokoj ve všem konání, které vás čeká.

Jana_PliskovaZa redakční radu Jana Plíšková

úvodník

Vážení a milí čtenáři,

máte před sebou další číslo Ekumenického bulletinu; tentokrát přichází právě v čase Velikonoc. Snažili jsme se jako vždy vybrat z českého evangelického dění to, co se nějak týká i vás za hranicemi, to, co snad může být i pro vás přínosem.

Velkým a nesnadným tématem jistě nejen v České republice jsou uprchlíci z islámských zemí a je patřičné se mu věnovat, ať na rovině politické, nebo občanské, a právě taky v řadách křesťanů. Co nás však jako křesťany pohoršuje, je skutečnost, že „křesťanskými hodnotami“ argumentují ti, kteří s křesťanskou vírou nemají nic společného a používají tyto hodnoty zcela účelově – aby ochránili naši, tedy „křesťanskou“ pohodlnost a bezpečí; a co hůř – argumentují jimi i politici, kteří se tak snaží populisticky vloudit v přízeň svých potenciálních voličů. Řeči protiuprchlicky laděné zkrátka padají na úrodnou půdu. Proti tomu se vedení naší církve vymezilo. Jak – to se v Bulletinu dočtete.

95 wittemberských tezí Martina Luthera a tedy 500 let evropské reformace nesporně letos hýbou reformační částí Evropy a určitě i tady v Bulletinu stojí za připomenutí.

Jednou ze sociálních služeb je i pomoc obětem domácího násilí. To je chvályhodná a známá věc. Starat se však o pachatele tohoto násilí, to už tak obvyklé není. Přečtěte si, jak se to daří Diakonii ČCE.

A nakonec jedno překvapení – zpráva týkající se našeho dlouholetého spolupracovníka a vedoucího ekumenického oddělení církevního ústředí. Uvidíte sami.

jáS přáním požehnaných Velikonoc

za redakční radu Jana Plíšková

Úvodník

Vážení čtenáři, milí přátelé,

foto hvězda k úvodupředkládáme vám nové, adventní číslo našeho Bulletinu. Články se věnují době od léta do konce církevního roku, Bulletin tedy není adventní tematicky, ale proto, že si v něm začnete listovat právě s první adventní nedělí. S novým počátkem, s novou nadějí.

 

A na co v tomto Bulletinu upozornit?

Třeba na rozhovor s Mikulášem Vymětalem, s farářem ČCE, který se také nazývá farář pro menšiny. V článku se dozvíte, jak široký má záběr; kromě obvyklé farářské služby míří jeho pomoc k Romům a uprchlíkům či muslimům obecně, slyšet je o něm ale leckde, kde se děje nějaké bezpráví.

Vzdorovat bezpráví by měla každá církev, dva příklady týkající se postoje celé ČCE, eventuálně i ERC a dalších uskupení, teď uveřejňujeme také. Věnují se romskému holocaustu a pronásledovaným čínským křesťanům.

A ještě bych ráda upozornila na text, týkající se kaplanské služby. Ta se začala v naší zemi rozvíjet po roce 1989, s koncem komunistického režimu; dnes už dost početné skupiny kaplanů působí jak v nemocnicích, tak ve věznicích i v armádě. Že je však vojenskou kaplankou žena a že odjela na misi do Afghánistánu? A že na ni v Čechách čeká manžel – farář a tři nedospělé děti?! Přečtěte si, co nám odtamtud milá paní farářka vzkazuje.

Věřím, že vás v Bulletinu zaujme i leccos dalšího, co už nezdůrazním, podívejte se sami.

Za redakční radu s přáním radosti a pokoje v nadějném čase adventu a Vánoc

jáJana Plíšková

 

 

 

Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“

Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. (Iz 9,1.5–6)